Deník N – rozumět lépe světu

Deník N

„Mám to tu strašně ráda, ale chci se vrátit.“ Česko i deset let ruské okupace očima Ukrajinky z Brna

Mariia Korotkova. Foto: Marie Dámková, Deník N
Mariia Korotkova. Foto: Marie Dámková, Deník N

„Česko mám strašně ráda, ale po vítězství se chci vrátit na Ukrajinu. Alespoň na několik let, pomoci obnovit zemi,“ říká projektová manažerka z Ukrajinské iniciativy jižní Moravy Mariia Korotkova. Do Brna přišla před deseti lety z Dnipra studovat sociologii. Ve velkém rozhovoru s Deníkem N popisuje svůj jedinečný příběh – od účasti na proevropských protestech v rodném městě a ruské okupace Krymu a Donbasu přes příchod do Česka ovlivněný jejím otcem až k začátku velké invaze, české pomoci a dnešní společenské situaci.

Tento text pro vás načetl robotický hlas. Pokud najdete chybu ve výslovnosti, dejte nám prosím vědět. Audioverze článků můžete poslouchat v rámci klubového předplatného. Plné znění audioverzí článků je dostupné pouze pro předplatitele Klubu N. Upgradujte své předplatné. Plné znění audioverzí článků je dostupné pouze pro předplatitele Klubu N. Předplaťte si ho také.

V rozhovoru se ptáme:

  • Jak Mariia Korotkova prožívala vypuknutí války před deseti lety?
  • Jak vnímala rozdíly mezi západem a východem Ukrajiny?
  • Proč se před deseti lety přistěhovala do Brna?
  • Jakou roli v rozdělování země hrálo Rusko a užívání ruštiny?
  • Co se v jejím životě odehrávalo v prvních dnech po začátku velké invaze?
  • Jak se dostala k práci v organizaci Ukrajinská iniciativa jižní Moravy?
  • Jak nahlíží na bezprostřední reakci Česka, ale i současné nálady ve společnosti vůči Ukrajincům?

Do Česka a konkrétně do Brna jste přišla v září 2014 z Dnipra, tehdejšího Dněpropetrovsku. Zažila jste tedy ve své rodné zemi anexi Krymu a začátek války na Donbasu. Jak jste je tehdy vnímala?

Byla jsem čerstvě bakalář, respektive dokončovala jsem vysokou školu a byla jsem aktivní účastnicí dniperského Majdanu. Takže jsem už do určité míry byla taková uvědomělá Ukrajinka. Na druhou stranu jsem se teprve dostávala ke své ukrajinské identitě. Prožívala jsem jakési svoje vnitřní věci a byla jsem poměrně mladá na to, abych si v plné míře uvědomovala, co se děje. Upřímně jsem nechápala, co se v naší zemi odehrává. Bylo hodně těžké tomu uvěřit, protože například moje prababička žila za svého života na Krymu. Vůbec tak pro mě není a nebyla žádná otázka, zda Krym je Ukrajina. A najednou tam vběhla vojska a vzala nám ho.

Nemohla jsem pochopit, jak je to vůbec v jednadvacátém století možné. Ještě na jaře 2014 jsem byla jak v Doněcku, tak v Luhansku. Když jsem byla asi koncem dubna toho roku na tři dny v Luhansku, druhý den mi volal otec a říkal mi: „Hele, hned se vrať, nemůžeš tam být.“ Já jsem se vůbec nedívala na zprávy, nevěděla jsem, co se děje, nevěřila jsem mu, když říkal, že tam jsou tanky. V samotném Luhansku tehdy také ještě nebyly, ale už byly na hranicích, takže jejich příjezd byl otázkou dnů. Dodělala jsem tam, co bylo potřeba, a přijela zpátky. V Doněcku jsem pak byla ke konci jara a tam jsem už tanky viděla.

Spíš tedy naše, které se prostě připravovaly bránit město… Ale jak říkám, bylo to k neuvěření. Přesně to, co člověk vídal jen v televizi a co ani tolik neprožíval.

Nejsilnější zážitek v té době, kromě Majdanu, se odehrál

Tento článek je exkluzivním obsahem pro předplatitele Deníku N.

Brno

Dějiny Ukrajiny a Ruska

Rozhovory

Ruská válka na Ukrajině

Ukrajina

Česko

V tomto okamžiku nejčtenější