Deník N – rozumět lépe světu

Deník N

„Co z toho mám, že žiju sám – Praha-Vinohrady, Chodská 13, pátý patro bez výtahu!“ Sto let Jiřího Šlitra pohledem Pavla Klusáka

Jiří Šlitr a Jiří Suchý ve hře Jonáš a dr. Matrace. Foto: Ivan Englich
Jiří Šlitr a Jiří Suchý ve hře Jonáš a dr. Matrace. Foto: Ivan Englich

Patnáctého února roku 1924, tedy právě před sto lety, přišel na svět Jiří Šlitr. Jak o něm dnes vyprávět? Co jsme pozapomněli a čím jeho obraz doplnit? Publicista Pavel Klusák, který o dvojici Suchý & Šlitr a Semaforu právě dokončil knihu, nabízí několik kapitol ze života muže, s jehož odchodem u nás skončila šedesátá léta.

Tento text pro vás načetl robotický hlas. Pokud najdete chybu ve výslovnosti, dejte nám prosím vědět. Audioverze článků můžete poslouchat v rámci klubového předplatného. Plné znění audioverzí článků je dostupné pouze pro předplatitele Klubu N. Upgradujte své předplatné. Plné znění audioverzí článků je dostupné pouze pro předplatitele Klubu N. Předplaťte si ho také.

Od úmrtí Jiřího Šlitra uplynulo už víc času, než jak dlouho žil: do své smrti v prosinci 1969 byl skladatelem, komikem a výtvarníkem pouhých pětačtyřicet let. Z toho posledních dvanáct roků, tedy od svých třiatřiceti, spolupracoval s Jiřím Suchým.

Spolu založili divadlo Semafor, napsali na tři stovky písní a stáli u řady přelomových momentů v československé hudbě, divadle i společnosti. Se silou exploze se postarali o zásadní zážitky tehdejších generací, ale také tu jejich dílo zůstalo jako něco, co trvá v čase.

Ať už jde o Marnivou sestřenici, Krajinu posedlou tmou, Sluníčko, Klokočí, Purpuru a jiné evergreeny zpívané dodnes na večírcích, anebo o tu sumu hudebního, dramatického, filmového a dalšího díla, jehož šifry dodnes luštíme a jehož komika a poezie určité části publika dodnes způsobují blažené trnutí.

Čemu vděčíme za to, že je šlitrovská legenda stále živá? Jaké bylo Šlitrovo soukromí a proč z něj byli fízlové zklamaní?

Suchý a Šlitr. Semafor 1959–1969

Převyprávět společné dílo Suchého a Šlitra pro dnešní svět. To je úkol, který před sebe postavil Pavel Klusák. Kniha nazvaná Suchý a Šlitr. Semafor 1959–1969 se noří do hudební, divadelní, filmové i výtvarné tvorby dvojice, která patří k největším fenoménům české písničky.

„Podobně jako v knize Gott. Československý příběh se ohlížím do dějin československé popkultury,“ říká Klusák. „Ale na rozdíl od Gotta je „projekt S & Š“ také výrazně interpretující: snaží se vyložit Jonáše a tingl-tangl, Dobře placenou procházku, Sektu nebo film Konkurs současnýma očima.“

Autor se v knize také ptá, o čem svědčí dobové boje kritiky se Semaforem, jaké podoby a limity měl Šlitrův skladatelský obdiv k Západu anebo jak si v Semaforu odpovídali na ženskou otázku. Titul vyjde ještě letos v nakladatelství Host.

Mezi dvěma talenty

V první polovině padesátých let, jako (málem) třicetiletý doktor práv, se Jiří Šlitr rozhodoval mezi dvěma svými zřejmými talenty: výtvarným a hudebním. Lapidárně na to vzpomíná jeho kamarádka ze studentských let Jaroslava Moserová, pozdější senátorka.

Ve své knize píše: „Jirkovi bylo jasné, že v něčem hodlá vyniknout, jen ještě nevěděl v čem.“ A nepřehání: v té době měl Šlitr za sebou roky špičkového lyžování, studium právnické fakulty dokončil na přání tatínka, ovšem snadno, a sama Moserová patřila do kruhu kamarádů, kteří zažívali dlouhé seance se Šlitrem u klavíru s písničkami Osvobozeného divadla a mnoha dalšími.

Co z toho všeho tedy zvolit jako profesi? Na vojně se Šlitr stal výtvarníkem Ústředního domu armády, takže to vypadalo na obrázky. Jenže na vojně v Milovicích se také poznal s Pavlem Koptou, autorem písňových textů. Kopta Šlitra přivedl do filmových barrandovských studií a seznámil s Miroslavem Horníčkem.

Horníček v té době vytvářel zájezdní programy; slovo estráda mělo tehdy skutečně dobový a víceméně ostudný zvuk. Provozoval se tu humor lidový, případně komunálně satirický, protože s nimi měla cenzura menší problémy. (Sami Suchý a Šlitr se později estrádám ve svých dílech několikrát posmívali.)

Ovšem Horníček vytvářel ty kvalitnější a elegantnější z dobových programů. V pořadech jako Člověk mezi lidmi hrál Šlitr na klavír, a to i písně, které napsal spolu s Pavlem Koptou. Hudební publicista Jiří Černý později připomínal, že herci jako Lubomír Lipský byli prvními profesionálními interprety Šlitrových songů.

Kotě, trpaslík a politika

Písničky Šlitra a Suchého se na počátku potkaly s paradoxem, který z dnešních časů není úplně jednoduché procítit. Po československých padesátých letech, kolektivistických, přísných, pořád nějak angažovaných, byl Semafor krajně podezřelý tím, že nechtěl proti ničemu bojovat. Jak může být někdo tak bezstarostný, tak apolitický? ptali se veřejní kritikové. Apolitičnost Semaforu se stala jeho kulturně-politickým pokleskem.

Ten, který to formuloval nejlépe, a tedy i nejriskantněji vůči divadlu – Sergej Machonin –, tehdy napsal do Rudého práva: „Mám před sebou písničky ze Zuzany. Jedna je o blbém psíčkovi, jedna o kočce, jedna o starém dodělávajícím oslu, jedna o jelenu se zelenýma očima, jedna o kotěti, jedna o trpaslíkovi. (…) Je v nich těch pár hodných zvířátek, trochu pěkné lásky, trochu té nevinné filozofie, že na světě je hezky. Není v nich jedině

Tento článek je exkluzivním obsahem pro předplatitele Deníku N.

Historie

Hudba

Kultura

V tomto okamžiku nejčtenější