Deník N – rozumět lépe světu

Deník N

Slyší někdo můj hlas? Obětem obřího zemětřesení připadá rok jako den. A ještě dnes řeší jen to, jak přežít

Foto: Diego Cupolo, Evropská unie
Foto: Diego Cupolo, Evropská unie

Turecko si připomíná první rok od smrtícího zemětřesení, které si vyžádalo přes padesát tisíc obětí a z domovů vyhnalo miliony lidí. Vzpomínkové akce se v některých zasažených městech proměnily v protesty proti vládě. Přinášíme reportáž z jihu země a příběh turecké rodiny, která se dodnes vyrovnává s následky přírodní katastrofy, hlubokým traumatem i ztrátou naděje v lepší budoucnost.

Tento text pro vás načetl robotický hlas. Pokud najdete chybu ve výslovnosti, dejte nám prosím vědět. Audioverze článků můžete poslouchat v rámci klubového předplatného. Plné znění audioverzí článků je dostupné pouze pro předplatitele Klubu N. Upgradujte své předplatné. Plné znění audioverzí článků je dostupné pouze pro předplatitele Klubu N. Předplaťte si ho také.

Fakt, že tu ještě před rokem stál dvoupatrový rodinný dům, připomíná už jen základová deska, na níž se tyčí několik plastových stanů obalených do barevných plachet.

„Když přišlo zemětřesení, jedna ze zdí domu se na mě zřítila. Zrovna jsem ležela vedle svého vnuka v posteli, trosky mu zlomily obě nohy,“ vypráví osmapadesátiletá Zeliha a ukazuje na malého Muhammada, který sedí tiše na druhé straně stanu. Při vzpomínce na události minulého roku se jí do očí derou slzy.

„Většina rodiny se z domu dostala po několika hodinách díky tomu, že následný otřes vytvořil díru ve zdi, kterou mohli prolézt. Všichni jsme naštěstí přežili,“ říká. Někteří členové domácnosti vyvázli se zlomeninami, jiní s popáleninami nebo s odřeninami. V sobě si nesou především traumatickou zkušenost, kdy během chvilky přišli o všechno a bojovali hlavně o to, aby se z trosek dostali živí.

Devítiletý Muhammad, šedesátiletý Cemalit, osmatřicetiletý Mesut a osmapadesátiletá Zeliha žijí v nevelkém stanu ještě s dalšími dvěma příbuznými. Foto: Diego Cupolo, Evropská Unie

Protože neměli auto, do nemocnice je následně vezli sousedé. V Adiyamanu byla státní nemocnice přetížená a podobně to vypadalo i v asi 100 kilometrů vzdálené Urfě, kam odtamtud zamířili. Pomoc nakonec našli až ve 300 kilometrů daleké Adaně.

„Byl to den zkázy,“ doplňuje její osmatřicetiletý syn Mesut, otec malého Muhammada, zatímco na telefonu ukazuje videa a fotografie zachycující, jak místo vypadalo před únorovou katastrofou. Rodina tu žila přes třicet let a pozemek je jediné, co jim z majetku zbylo.

„Z poničeného domu nebylo prakticky možné nic vzít; všechno, co tu vidíte, je od našich sousedů a přátel,“ vysvětluje Zeliha a ukazuje kolem skromně zařízeného stanu. Na podlaze leží

Tento článek je exkluzivním obsahem pro předplatitele Deníku N.

Reportáž

Turecko

Svět

V tomto okamžiku nejčtenější