Deník N

Přemýšlení o Evropě, radosti i o tom, co si nesmíme nechat vzít

Jako pannu viděl náš kontinent v roce 1582 evangelický teolog, geograf a kronikář Heinrich Bünting. Repro: Wikimedia Commons
Jako pannu viděl náš kontinent v roce 1582 evangelický teolog, geograf a kronikář Heinrich Bünting. Repro: Wikimedia Commons
Deník N zajišťuje fotografie za podpory Megapixel.cz.

Esej Jana Sokola: Evropské volby jsou za námi a noví poslanci převezmou kormidlo toho jedinečného politického, hospodářského i kulturního společenství, jež si půl miliardy evropských občanů postupně vytvořilo. Přebírají tak odpovědnost za tisíciletou tradici, kterou mají hájit a rozvíjet a za pět let předat dalším.

Čím byla a je ta Evropa, která si Unii vytvořila, a na čem ji postavila? Co od ní můžeme chtít a očekávat, to se nedá odhadnout bez ohledu na její minulost, a porozumět evropské minulosti zase potřebuje pohled z náležitého odstupu. Vejde se to do novinového článku?

Patříme k první generaci, která si může otevřít Google Earth a z této „God-like position“ se na obrazovce přenést od podrobné mapy vlastního dvorku až po družicové panorama Evropy a celého glóbu. Na něm si každý může všimnout, že Evropa je ten nejvíc roztřepený kout světa, klikatý přívěsek majestátní a kompaktní Asie. To, čemu říkáme evropský kontinent, by se jinde mohlo pokládat za poloostrov, protože z žádného jeho bodu není k moři dál než pár set kilometrů.

A ještě jedna zeměpisná zvláštnost předurčila historický vývoj Evropy: Středozemní moře, moře do kapsy a přece žádný rybník, kde lidé před pár tisíci lety přemohli strach a vydali se na cestu do neznáma. Pro Římany už to bylo Mare nostrum, „naše moře“.

Od té doby, co se naši kulturní předkové naučili psát, můžeme už sledovat, co všechno si sem z východu přinesli – z Egypta, z Mezopotámie a pak i z Izraele – a jak to sami rozvíjeli. Jak se z té prvotní nerozdělené kultury, pro nás řekněme náboženské, postupně oddělovala jednotlivá umění, filozofie a vědy, řemesla a techniky, včetně těch bojových a válečnických. Jak lidé obyvatelnou půdu osídlili a rozdělili, jak z prosperity zemědělství mohla vyrůst města – a jak se v nich lidé učili své spory krotit, podřizovat se vládě a právu, a nakonec se pokoušeli i tu příslovečnou „válku všech proti všem“ aspoň občas přerušit mírem. Teprve císaři Augustovi se podařilo tento poměr obrátit, takže pár století panoval mír, pax romana, přerušovaný válkami. Přesto se evropské dějiny psaly a četly jako dějiny válek, takže období míru jako kdyby žádnou historii neměla.

Ta důležitá schopnost učit se od jiných

Naši evropští i čeští předkové ovšem jistě nehledali jen pohodlí a blahobyt a za ta dvě a půl tisíciletí evropských dějin také něco objevili a vynalezli. Za mnohé vděčíme i jejich schopnosti a ochotě poučit se z toho, co vynalezli jiní. Hérodotos objel polovinu Středomoří, aby se podíval, jak se kde vládne, a nejenom Platón upřímně obdivoval egyptskou moudrost. Římští ústavodárci se jeli poradit do Athén a Vergilius si výslovně pochvaloval, že se Římané dovedou poučit od jiných.

Křesťanství převzalo velký židovský objev, přikázání a axiom

Tento článek je exkluzivní obsah pro předplatitele Deníku N.

Esej

Volby do Evropského parlamentu

V tomto okamžiku nejčtenější