Deník N – rozumět lépe světu

Deník N

Už nelze žádat zánik Izraele a vzájemně se vyhánět. Řešení může být v návratu, míní palestinský akademik žijící v Praze

Yasar Abu Ghosh. Foto: archiv Y. A. G.
Yasar Abu Ghosh. Foto: archiv Y. A. G.

„Byl jsem kompletně zmatený, cítil jsem bezradnost a strach, jako když ve filmu vidíte brutální násilí a říkáte si, jak je dobré, že není skutečné. Jenže toto bylo skutečné,“ říká palestinský sociální antropolog Yasar Abu Ghosh o útocích Hamásu na Izrael 7. října loňského roku. Akademik z Univerzity Karlovy vyrostl v Praze, kde prožil většinu života. Jako chlapec ale strávil čas i na Západním břehu ve městě Náblus.

Tento text pro vás načetl robotický hlas. Pokud najdete chybu ve výslovnosti, dejte nám prosím vědět. Audioverze článků můžete poslouchat v rámci klubového předplatného. Plné znění audioverzí článků je dostupné pouze pro předplatitele Klubu N. Upgradujte své předplatné. Plné znění audioverzí článků je dostupné pouze pro předplatitele Klubu N. Předplaťte si ho také.

„Náš dům se nacházel v bezprostřední blízkosti vojenské základny, takže když jsme s kamarády hráli fotbal, často nám tam utekl míč. Zpět na zahradu se vracel pokaždé v jiném stavu – někdy ho vojáci propíchli, jindy přišli za námi a dokonce si s námi zažonglovali,“ vzpomíná.

V rozhovoru říká mimo jiné:

  • jak v 90. letech navštívil Jeruzalém a upřímně věřil, že může vzniknout trvalý izraelsko-palestinský mír;
  • že podpora Hamásu před útokem na Izrael 7. října mezi Palestinci klesala, ale teď je všechno jinak;
  • že otázku, zda odsuzuje teror Hamásu, považuje za rasistickou;
  • proč není možné požadovat konec státu Izrael;
  • jak se na konflikt dívají v Jordánsku, které koncem loňského roku navštívil;
  • že mu bezprostřední budoucnost připadá hrozivá.

Mluví také třeba o Palestincích s izraelským občanstvím a o „fantastických“ židovsko-palestinských organizacích.

Definujete se jako palestinský akademik?

Oba moji rodiče jsou Palestinci a Palestinec jsem i já. Přestože jsem v Palestině nikdy nežil, cítím, že mě něco volá „zpět“.

Intenzivněji to prožívám v době krizí jako například během současné války. S okruhem příbuzných, kteří žijí v arabském světě, mám potřebu sdílet mnohem více informací o aktuálním dění.

Zároveň pociťuji mnohem silněji témata, která mě zajímají z profesionálního antropologického hlediska, jako je kolonialismus, rovnost a násilí.

Své „palestinství“ jsem si nikdy nevybral jako obor, ale stejně se mi neustále vrací.

Co pro vás znamená, že jste Palestinec?

Odmalička žiji v Praze, kde jsem kromě studia prožil celý život. Jedinou výjimkou bylo období let 1980 až 1981, kdy jsem strávil rok v Náblusu na Západním břehu. V té době mi bylo sedm a bydlel jsem v domě rodičů mé matky. Máma pochází ze Západního břehu a její rodina dodnes žije v Palestině.

Příjmení mám po otci: Abú Ghoš je známé město na půl cesty mezi Tel Avivem a Jeruzalémem. Dokonce se nachází přímo na hlavní izraelské dálnici.

Otcova část rodiny pochází z Emauzí, tedy z vesnice, kterou izraelská armáda zničila a etnicky vyčistila během takzvané šestidenní války v roce 1967. Rodina byla nucena emigrovat; utíkala především do Ammánu v Jordánsku. Odtamtud se rodiče přestěhovali do Kuvajtu, kde jsem se narodil, a následně do Prahy.

Pro pochopení Palestinců je tento kontext mimořádně důležitý. Palestinci mají společný příběh nakby, tedy vyhnání po válkách v letech 1948 a 1967. Právě proto jsou pro ně z kulturního i psychologického hlediska aktuální události v Gaze tak traumatizující: oživují obraz nakby a některé jejich konkrétní zážitky a osudy z minulosti.

Takže právě nakba – v překladu z arabštiny „katastrofa“ – tvoří palestinskou identitu?

Představuje její klíčový prvek. Nakba je základním sdíleným palestinským mýtem a narativem palestinské sounáležitosti. Vztahování se k zemi, která je ztracena a ze které nás vyhnali, je naprosto zásadní. Proto je pro Palestince tak důležitá myšlenka práva na návrat, a to i tehdy kdyby to nebyl faktický návrat.

Představa Palestiny jako naší volby, domova nebo třeba myšlenky spojuje všechny Palestince bez ohledu na vyznání, sociální postavení a status. Sjednocuje Palestince žijící uvnitř Izraele, obyvatele Východního Jeruzaléma, Západního břehu, Pásma Gazy i Palestince v diaspoře. Ale i další skupiny Palestinců: někteří žijí jako uprchlíci v arabských zemích, jiní jsou uprchlíky mimo arabský svět.

Pak jsou Palestinci v arabských zemích, kteří nejsou uprchlíci; protože se tam plně integrovali a usadili.

Palestinci jsou různorodá skupina s velmi různorodým myšlenkovým nastavením.

Specifickou skupinou jsou zřejmě Palestinci žijící v Izraeli, kteří se od zbývajících liší tím, že mají izraelské občanství.

Ano, jsou to takzvaní Arabové z roku 1948. Žijí kolem Nazaretu, Hajfy a dalších smíšených míst, naneštěstí ne na místech, která byla dominantně arabská před vznikem státu Izrael. Přitom právě vzpomínky na palestinské obce a města jsou důležitý způsob palestinské rezistence proti tomu, co nazýváme „vymazávání paměti“.

Existují fantastické židovsko-palestinské organizace jako například Zochrot, které mapují místa v Izraeli, z nichž byli Palestinci vyhnáni, a snaží se je symbolicky vrátit. V Izraeli však proti jejich akcím často úřady násilně zasahují.

Palestinci, kteří žijí na území historické Palestiny, mají různé statusy, různá práva, a tím pádem i různé příležitosti žít šťastný a naplněný život. Právě o to se opírá definice

Tento článek je exkluzivním obsahem pro předplatitele Deníku N.

Arabský svět

Izrael

Palestinská území

Rozhovory

Kontext N, Svět

V tomto okamžiku nejčtenější