Žiju v době, kdy se něco láme, a já nevím co, říká spisovatelka Denemarková
Letošní Svět knihy hostil význačnou českou spisovatelku Radku Denemarkovou, autorku oceněného románu Hodiny z olova o totalitní Číně. V rozhovoru říká, že se děsí naší budoucnosti, která by se mohla podobat tomu, co se děje v Číně a co celý svět nepřiznaně obdivuje.
Říkáte, že je pro vás důležité téma lidské tělo, tělesná zkušenost. Jak s tím může pracovat spisovatel, který používá jen slova?
Jiný materiál než slova nemám. A tento experiment tělesnosti a jazyka byl pouze v knize Příspěvek k dějinám radosti, kde jsem se zabývala pamětí těla. Psaní je i boj o jazyk. A já beru literaturu smrtelně vážně, zodpovědně a nekompromisně. Každá kniha je svědectvím doby, ve které vzniká. Svědectvím prostoru, ve kterém žiju, a fenoménů, které jsou s jeho okolím spojené. I svědectvím hranic mého tehdejšího „já“. Pokud vykvetou a uzrají další otázky, upnu se k nim v další knize.
Víte, co mě spíš děsí? Že knihy, v nichž je esence doby zpracovaná jako modelová situace metaforickým jazykem a expresivně, tedy literárně a stylizovaně, někdy na hraně snesitelnosti, jsou pro tolik čtenářů a čtenářek očistnou katarzí. To jen dokazuje, kolik obětí žije pod viditelným povrchem, na který sami nedosáhnou. Spisovatelka prostě nesmí zahlazovat stopy, nesmí popírat bolest. Čtenář se pak může v příběhu najít.
Vaše témata, jak vidno z počtu překladů, jsou univerzální.
Neustále opakuji jinou věc: všechny moje knihy jsou modelové situace a zachycují polaritu viníků a obětí. Prvními romány jsem prozkoumávala mentalitu Čech a střední Evropy. Zjišťovala jsem, co to je za prostor, kde mi je dáno žít – a asi i umřít. Změna nastala u posledních dvou románů, což je Příspěvek k dějinám radosti a Hodiny z olova z prostředí Číny.
Prvními romány jsem si propátrala mentalitu prostoru, kde jsem se narodila, od Příspěvku k dějinám radosti, který byl o sexualizovaném násilí a nacionalismu, potřebuji širší kontext, jsme přece součástí lidstva, vše souvisí se vším, jsou to zásadní ponorné řeky. Součástí spisovatelského talentu je zvýšená citlivost, soucit, schopnost vnímat jiné kontexty a vše, co je ve vzduchu. Mým posláním je i varovat, věštit hrůzy, jasnozřivě poznávat, co je zlé. Tváří v tvář koncentrovanému zlu pak může člověka nejspíš napadnout, co je dobré. Román se již překládá do řady jazyků, protože to je univerzální téma.
Odjela jsem do Číny a téma si mě našlo v době, kdy staré vzorce Evropy končí a stabilitu přinášejí nacionalistické státy. Čína se stmeluje a Evropa se trhá.
Měla jsem po celých pět let pocit, že nepíšu román, ale stavím katedrálu. Ptala jsem se, čeho jsem svědkem a o jaký druh