Deník N

Poezie jako náraz na dno. Plavat dál už nelze

Petr Hruška, Foto: Jan Bartoš
Petr Hruška, Foto: Jan Bartoš

Jeden z nejoceňovanějších současných básníků Petr Hruška vydal novou sbírku. Jako obvykle je úsporná, civilní a nesmlouvavá.

Od prvních sbírek Obývací nepokoje (1995) a Měsíce (1998) Petr Hruška (1964) zaujal svou civilně střídmou, soustředěnou poezií. Jeho básně, ač obrazné, byly vždy i malými existenciálními momentkami, místy až „anekdoticky“ vyostřenými.

Hruškova poezie nesla drsnou pečeť básníkovy rodné Ostravy, nebyla zdobná, šla k věci, byť by sdělení bylo často docela nesamozřejmé. Časem se Hruškovo spektrum rozšiřovalo k temnějším polohám a obecnějším reflexím dneška až po sbírku Darmata (2012), za niž básník dostal Státní cenu.

I v nové, sedmé sbírce Nikde není řečeno se Hruškova poezie posouvá, tentokrát směrem k fragmentarizaci. Anebo rovnou k děravosti: Lidský svět je mnohem nezvladatelnější, než jsme tušili, sám sebe podivně, neblaze přerůstá, těžko se v něm hledá celistvost. I naše reflexe začíná mít trhliny. Paradoxně možná o světě víc vypoví zlomek, záblesk periferního vidění, rychlé přeostření z tématu na téma, z detailu na celek či naopak.

Při čtení Hruškovy nové sbírky nás může brzy přepadnout pocit, že jsme narazili na dno. Mysleli jsme, že si ještě nějaký čas budeme plavat, něco nás bude nadnášet, ale ne, je tady dno, pevné a tvrdé, cosi cizího, co nám říká, že dál už nelze. Jsme zaskočeni, v poznání dna je však i kus realistické jistoty: Takhle to odteď bude, připravme se na to.

Pocit dna a tvrdé reality navozuje už úvodní delší báseň, jež dala

Tento článek je exkluzivní obsah pro předplatitele Deníku N.

V tomto okamžiku nejčtenější