Magdalena Slezáková
Tchajpejské sídlo Čínské národní strany, známější pod zkráceným čínským názvem Kuomintang, ambice nezapře: prosklená budova se tyčí vysoko k nebi hlavního města. A nezapře ani moc. Jak tu nynější (osm let je nejsilnější opoziční stranou), tak tu minulou.
Hned v rozhlehlé vstupní hale přivítá návštěvníka nejen chlad klimatizace, ale také velká socha sedícího muže a dvě všudypřítomné vlajky. Ta červená s bílomodrým sluncem v levém horním rohu je napříč světem známější, běžně se o ní mluví jako o tchajwanské vlajce.
Ve skutečnosti je ale už přes sto let stará a pochází z čínské pevniny. Je to vlajka Čínské republiky, vyhlášené v roce 1911 po sinchajské revoluci, která vedla ke svržení císaře. Druhou vlajku zná svět také, i když si ji zvykl vídat spíše včleněnou do té tchajwanské: je to tmavě modré pole a na něm bílé slunce s dvanácti paprsky. Emblém Kuomintangu (KMT).
Krví prosycený sen
Obě ty vlajky jsou spolu neslučitelně spjaty už od konce dvacátých let 20. století, kdy se Kuomintang zmocnil vlády nad mladičkou, rozbroji a válkami sužovanou Čínskou republikou. K násilí a politickému teroru se přitom uchyloval také on sám.
Tehdy už pod vedením Ťiang Ťie-š’ho, u nás známějšího jako Čankajšek, protože uctívaný zakladatel Národní strany Sunjatsen (Sun Čung-šan; jinak také zmíněný vysochaný sedící muž) zemřel už v březnu 1925 na metastázovanou rakovinu.
Ne že by se Sunjatsenovi násilí protivilo. Proslul sice jako velký politický myslitel a filozof, ovšem ve skutečnosti tvrdě bojoval za prosazení jak svých politických cílů, tak své osobní moci, a neštítil se ani atentátů na své soupeře. Koneckonců učil se také od bolševiků v Moskvě.
Krev tekla i pak, když si moc upevňoval Sunjatsenův nástupce a švagr Čankajšek a s ním spjatá vojenská a konzervativní křídla strany. Křehké spojenectví, které Kuomintang udržoval s Komunistickou stranou Číny, skončilo 12. dubna 1927 v Šanghaji. Čankajškova frakce tam rozpoutala
