Deník N – rozumět lépe světu

Deník N

Buďme empatičtí. Zákazy pro novináře ale násilí neomezí

„Je-li svoboda médií v boji s terorismem obětována, malým teroristickým skupinám to umožňuje zničit jednu z nejdůležitějších premis demokratické společnosti. Cenzura, ať je jakákoliv, nahrává do rukou nepříteli demokracie.“ Foto: Gabriel Kuchta, Deník N
„Je-li svoboda médií v boji s terorismem obětována, malým teroristickým skupinám to umožňuje zničit jednu z nejdůležitějších premis demokratické společnosti. Cenzura, ať je jakákoliv, nahrává do rukou nepříteli demokracie.“ Foto: Gabriel Kuchta, Deník N

Komentář Petry Procházkové: Málokterá společnost mezi těmi evropskými si byla tak jistá, že „u nás se nic takového nemůže stát“, jako Češi. Vyhýbaly se nám přírodní katastrofy a ty, které se přece jen nevyhnuly, ve srovnání s jinými kouty světa způsobily spíše marginální škody. O střelbě na školách jsme slyšeli hlavně ze zámoří a hltali jsme podrobnosti o střelci i obětech bez velkých morálních zábran. U nás v české kotlině je na školách bezpečno a to, co se děje za oceánem, se nás zcela přirozeně tak nedotýká.

Tento text pro vás načetl robotický hlas. Pokud najdete chybu ve výslovnosti, dejte nám prosím vědět. Audioverze článků můžete poslouchat v rámci klubového předplatného. Plné znění audioverzí článků je dostupné pouze pro předplatitele Klubu N. Upgradujte své předplatné. Plné znění audioverzí článků je dostupné pouze pro předplatitele Klubu N. Předplaťte si ho také.

Když k nějaké tragédii dojde v blízkém či vzdálenějším zahraničí, zakroutíme hlavami a v duchu si říkáme, že si za to Francouzi, Američané či třeba Němci mohou sami. Pouštějí si do země všelijakou pakáž a pak se diví. Hltáme ovšem dramatické příběhy a fotografie obětí i každý detail ze života útočníka. Žádné výkřiky o neetičnosti či zraňování blízkých slyšet nejsou, neboť nejde o naše oběti a naše blízké.

Informování o tragédiích, které se dnes a denně odehrávají na Ukrajině, už nemá vůbec žádné zábrany – hory mrtvol, pohřby s hroutícími se matkami, příběhy ruských vojáků, kteří vraždili a znásilňovali v ukrajinské Buči, to vše je pokládáno – a vlastně zcela správně – za součást novinářské práce. Pokud to tedy nepřekročí jisté etické hranice.

Jednu z nich mám hluboce vrytou v paměti ještě z války v Čečensku – nikdy nezveřejňujte tvář oběti či její jméno, dokud nejsou informováni rodiče. Stalo se mi to v roce 1999 v dagestánské vesnici Rachata, kde při výbuchu transportéru zahynul mladý ruský voják, se kterým jsem jen čtyři minuty předtím dokončila rozhovor.

Materiál jsem poskytla ruským kolegům a za pár hodin byl „venku“. Matka vojáka

Tento článek je exkluzivním obsahem pro předplatitele Deníku N.

Názor

Terorismus

Útok na Filozofické fakultě UK

Komentáře

V tomto okamžiku nejčtenější