Deník N – rozumět lépe světu

Deník N

Odvaha zapomenout

Ne ve známost, ale k zapomnění… Foto: Adobe Stock
Ne ve známost, ale k zapomnění… Foto: Adobe Stock

Komentář Matěje Metelce: Nechat vraha z filozofické fakulty a Klánovic napospas zapomnění je jedna z mála obran, které nám proti němu zbývají.

Tento text pro vás načetl robotický hlas. Pokud najdete chybu ve výslovnosti, dejte nám prosím vědět. Audioverze článků můžete poslouchat v rámci klubového předplatného. Plné znění audioverzí článků je dostupné pouze pro předplatitele Klubu N. Upgradujte své předplatné. Plné znění audioverzí článků je dostupné pouze pro předplatitele Klubu N. Předplaťte si ho také.

Jedna z mých učitelek dějepisu na gymnáziu odmítala zmiňovat jméno muže, který podpálil Artemidin chrám v Efezu, aby se zapsal do dějin. Byla totiž přesvědčena, že takoví lidé by měli být zapomenuti. Všichni jsme jeho jméno samozřejmě znali přinejmenším ze základní školy, kde se jeho čin pravidelně objevoval v učebnicích jako historka k ozvláštnění výuky antiky, případně jako pomůcku k zapamatování sedmi divů starověkého světa.

Dneska její, samozřejmě sisyfovskou, snahu chápu. Nešlo v ní o naivní či moralistní pokus o vymazání „zla“ z dějin, šlo o snahu vykázat do oprávněného zapomnění někoho, kdo svou neschopnost se do nich zapsat přetavil v egocentrický akt samoúčelné destrukce.

Jednou z motivací masových vražd, jako byla ta, k níž došlo 21. prosince na filozofické fakultě, je, vedle snahy způsobit (či snad „oplatit“) bolest a utrpení, také touha zapsat se do dějin. A je smutnou skutečností, že se to pachatelům, na rozdíl od obětí, skutečně daří. Vzpomínky na ty, již v onen den zemřeli, si až do konce života uchovají členové jejich rodin a blízcí – a do jisté míry si je uchová i fakulta – ale většina společnosti zapomene. Nakonec dost možná zapomene i na událost samotnou, stejně jako spousta z nás zapomněla na střelbu v uherskobrodské restauraci v roce 2015 či ostravské nemocnici v roce 2019.

Žijeme v překotné a informačně zahlcené společnosti, sebevětší tragédii až příliš záhy přepíše jiná, aktuálnější. Můžeme vytvářet paměťové instituce, místa paměti, možná i měnit pravidla, podle kterých se budou dál řídit naše životy (jako je zbraňová legislativa), ale jména obětí bývají zpravidla zapomenuta. Na rozdíl od jmen a příběhu vrahů. Ti si totiž, jako jakési zvrácené verze homérského Achillea, volí krátký život proto, aby vzpomínka na ně žila „navždy“.

Mnozí ale mají stále za to, že o podobných lidech bychom měli znát každou podrobnost včetně jejich jména, co nejvíce detailů ze života. Například

Tento článek je exkluzivním obsahem pro předplatitele Deníku N.

Názor

Terorismus

Útok na Filozofické fakultě UK

Komentáře

V tomto okamžiku nejčtenější