Nafotil tisíc zastávek po celém Česku. Jsou ošklivé, ale tak nějak pěkně. Jenže mizejí, říká
Ze dřeva nebo kovu, se zdmi nebo s pouhou stříškou. Jan Vrabec za poslední léta viděl autobusové zastávky v jejich nejrůznějších podobách. To, co pro něj původně začalo jako zábava se synem, se postupně proměnilo v osobní vášeň, dokumentaristický projekt a knihu, která právě vychází.
Už několik let chodíte po Česku a fotíte pro svůj blog i archiv autobusové zastávky. Ty nebývají obvyklým terčem fotografů. Jak vás to napadlo?
Shodou náhod. Někdy před sedmi lety jsme dali synkovi klasický malý digitální foťák. Bylo mu asi pět, a když s babičkou čekali na spoj, fotil třeba autobus nebo letící ptáky. A mezi tím byly i nějaké autobusové zastávky. Díval jsem se na jeho fotky a tím, že jsem člověk, který se zajímá o vizuálně-historickou stránku, jsem si najednou uvědomil, že minimálně některé z těch zastávek jsou poměrně zajímavé. A pak už to šlo. Druhá věc je, že se zajímám o architekturu a o památky. Moje žena je architektka, já se věnuji dokumentaci historických předmětů, fotím architekturu, takže to do sebe všechno zapadlo.
Byly ty první fotky od syna dobré?
Mně se samozřejmě líbily, ale většinou byly rozmazané a nebyly kvalitní po technické stránce. Jenže už jen díky tomu, že je to synkova fotka, ji člověk bere hodně emocionálně. Jeho fotky byly spíš taková prvotní inspirace. Nejsou v knížce ani ve webové galerii, ale on byl ten první, kdo vyfotil zastávku.
Autobusových zastávek jsou v Česku tisíce. Jak člověk s něčím takovým začne?
Nejdřív jsme se synkem fotili zastávky, když jsme jeli na chalupu nebo na návštěvy mimo Prahu. Zajímám se hlavně o venkovské zastávky, protože ty prostě vypadají jinak. Často vznikly neplánovaně, postavil je někdo z vesnice a jsou ještě ze socialismu.
Ani dnes to není organizované. Focení zastávek je většinou sekundární výsledek toho, že jedu odněkud někam. A také velmi dlouho trvá, dokud člověk něco