Deník N

Černobyl mi změnil život, říká šéfka jaderné bezpečnosti Drábová. Tamní inženýři byli zoufalí, jejich reaktor je zradil

"Měsíce i roky se technici nemohli srovnat s tím, co jim to ten reaktor udělal!" Dana Drábová. Foto: Gabriel Kuchta, Deník N
„Měsíce i roky se technici nemohli srovnat s tím, co jim to ten reaktor udělal!“ Dana Drábová. Foto: Gabriel Kuchta, Deník N

Bylo jí pětadvacet a s čerstvým diplomem z jaderné fyziky začala dělat práci, která ji nudila. Pak přišla havárie v Černobylu a nuda byla ta tam. Šéfka Státního úřadu pro jadernou bezpečnost Dana Drábová s úžasem sleduje seriál Černobyl, který v ní vyvolává spoustu silných vzpomínek. V rozhovoru nás provede příčinami havárie i jejími následky a seznámí nás třeba s profesorem Legasovem. Černobyl je pro ni hlavně obrazem zvůle sovětské moci. „Ano, lidský faktor může selhat vždycky. Máme pořád mozek kromaňonce, zažité vzorce chování a jednání, ale demokracie má mnohem víc pojistek.“

Upozornění: Rozhovor může obsahovat spoilery seriálu HBO Černobyl.

S trochou nadsázky říkáte, že havárie v Černobylu odstartovala vaši „jadernou“ kariéru. Jak to s vámi tenkrát bylo?

Nebudu příliš přehánět, když řeknu, že mi Černobyl změnil život. Pracovala jsem v tehdejším Institutu hygieny a epidemiologie v Centru oddělení záření, kam mě přijali s čerstvým diplomem. A já jsem se tam nudila. Pracovala jsem v oddělení, které se zabývalo ozářením z radonu, což byl a je největší přispěvatel k našemu průměrnému ročnímu ozáření, Česká republika má obrovsky uznávaný radonový program, ale to byly věci, které jsem tehdy nedokázala docenit.

Chtěla jste dělat něco velkého?

Chyběla mi akce. Tehdy jsem nedohlédla, že i v radonu je takový odborný potenciál. Už jsem se chtěla rozhlížet po něčem jiném… Ale v tom přišel Černobyl. Na Svobodné Evropě a Hlasu Ameriky se první zprávy začaly objevovat 29. dubna, my jsme 30. dubna 1986 zaznamenali odchylky z běžných měření a začali jsme s mými spolupracovníky a vedoucími sbírat zprávy a informace. A docházelo nám, že to, co se stalo, je velký.

Vytrhlo mě to z poněkud rutinní práce. A díky tomu už jsem neměla důvod se rozhlížet po jiné práci, nějaký čas jsem se Černobylu věnovala a pak už jsem v oboru zůstala, ani jsem neměla tendence odejít. A nelituju toho.

Československo sice spad z radioaktivního mraku nezasáhl nijak nebezpečně, ale i tady trvalo, než se o havárii začalo informovat, navíc stejně velmi úsporně, nejvíc jela šuškanda. Vzpomínám si na to. Bylo mi osm let a pamatuju si, že jsem měla úzkosti z červánků, protože tak nějak jsem si představovala ten záhadný radioaktivní mrak…

Ano. Na naše obyvatelstvo havárie opravdu žádný dopad neměla, udělalo se tady vlastně všechno, co se udělat mělo, kromě té informovanosti. Jsem přesvědčená, že přístup našich soudruhů, který kolem toho dělal tajnosti, silně pomohl nedůvěře v jádro a pocitu, který má mnoho lidí dodnes, že „oni nám stejně něco tají“.

Na našem území se ale fakt nic nedělo. O to víc by mě zajímalo, jak by se ten náš bolševik zachoval, kdybychom byli blíž, kdyby ten problém byl. To se už nikdy nedozvíme.

Vy jste pak na Ukrajinu, do černobylské oblasti opakovaně jezdila. Kdy jste tam byla poprvé?

V roce 1987 na konferenci o následcích Černobylu, v Gomelu, což je poměrně blízko.

Byli jste i v „zóně“? Co si z těch prvních návštěv vybavujete?

Poprvé krátce, pak ale mnohokrát. Mám dva silné pocity, které se mi vrací. Když jsem viděla poprvé ochranný sarkofág, nějak se mi zhmotnilo, co jsem znala teoreticky o tom, jak obrovsky je to koncentrovaná energie, jak mohlo něco tak malého udělat tak obrovský průšvih.

Druhý zážitek je první cesta do Pripjati. Automaticky mi tehdy naskočila písnička – ale nevím, jestli to lidem něco řekne – od bratrů Ryvolů…

Tereza?

Jo. „Řekni, kolik je na světě, kolik je takovejch měst…“

„Já z dálky viděl město v slunci stát/ A dál jsem se jen s hrůzou musel ptát/ Proč vítr mlátí spoustou okenic/ Proč jsou v ulicích auta, jinak nic.“ Ta písnička se jmenuje Osamělý město. Jsou tam obrazy apokalypsy…

Dodnes z toho mám husí kůži. Když tu píseň slyším, vidím Pripjať.

Vhled do duše sovětské věrchušky

Včera jsme společně viděly v předstihu na speciální projekci HBO 3. a 4. díl seriálu Černobyl, v tuto chvíli jsme tedy o díl napřed než jeho běžní diváci, kteří včera viděli 3. díl. Které momenty v tom, co jste dosud viděla, vás nejsilněji vrátily do těch míst a časů?

Těch momentů je spousta. A propojují se. Ten seriál je pro mě výjimečný v tom, že se soustředí na příběh. Dosud jsem se převážně zabývala technickou stránkou věci. Prolínání příběhu a technických detailů má pro mě obrovskou sílu.

A hodně vzpomínám. Třeba na pana Legasova,

Tento článek je exkluzivní obsah pro předplatitele Deníku N.

Energetika

Rozhovory

V tomto okamžiku nejčtenější