Deník N

Komu se vlastně podařilo „načapat“ Stracheho? To se asi nedozvíme, ale Putinovým fanouškům se dostalo velmi důrazného varování

„Nemusel být úplný idiot,“ řekl o Strachem bývalý ministr vnitra v Německu Wolfgang Schäuble, který jako málokdo zná způsoby, jak pracují tajné služby. Foto: ČTK / photonews.at / Georges Schneider, via www.imago-images.de
„Nemusel být úplný idiot,“ řekl o Strachem bývalý ministr vnitra v Německu Wolfgang Schäuble, který jako málokdo zná způsoby, jak pracují tajné služby. Foto: ČTK / photonews.at / Georges Schneider, via www.imago-images.de
Deník N zajišťuje fotografie za podpory Megapixel.cz.

Analýza Jana Urbana: O skandálu kolem odvolaného rakouského ministra vnitra a ultrapravicového politika Heinze-Christiana Stracheho prohlásil někdejší šéf stejného resortu v Německu, že „zavání něčím, jako je tajná služba“. Zda to některá na šéfa prokremelské FPÖ „ušila“, se už asi nedozvíme. Ale logiku by to mělo.

Když v polovině prosince 2016 odjelo nejvyšší vedení rakouské krajně pravicové strany FPÖ do Moskvy na oficiální jednání s Putinovou stranou Jednotné Rusko, nadzvedlo se v Evropě nejedno obočí. Rusko se po okupaci Krymu a rozpoutání války na východní Ukrajině v roce 2014 dostalo do mezinárodní izolace. A teď rakouští ultranárodovci bez ohledu na unijní diplomatické sankce vůči Rusku v Moskvě uzavírali oficiální mezistranickou dohodu o spolupráci.

Za ruskou stranu ji podepisoval i vlivný místopředseda Dumy Sergej Železňak, který byl od okupace Krymu na sankčním seznamu Evropské unie i USA. K nadzviženému obočí se musela přidat i notná porce znechucení. Šestý bod oné „smlouvy o spolupráci“ totiž volal po společném úsilí při „vzdělávání mladé generace v duchu vlastenectví a radosti z práce“.

Pro evropskou politiku to nebyl moc úspěšný rok. Jako houby po dešti se ve většině zemí objevovaly a sílily nacionalisticky populistické strany. V USA zvítězil Donald Trump. Voliči ve Velké Británii se těsnou většinou rozhodli pro brexit. Ve Španělsku se navzdory z toho plynoucím ekonomickým ztrátám bouřilo Katalánsko. A všude se vznášelo podezření, že extrémní pravici, protiunijním populistům i separatistům všech barev se dostává podpory z Ruska.

Visegrádské země už v té době sloužily jako odstrašující případ. Nadšení z konce komunismu a vstupu do Unie z velké části vyprchalo. Populistický nacionalismus a útoky na nezávislost veřejnoprávních médií i justice se staly téměř povinnou módou. S výjimkou Polska navíc všude posilovaly proruské tendence. Nejbližší poradce českého prezidenta Miloše Zemana Martin Nejedlý měl ve svém životopise desetiletý pobyt v Rusku, korunovaný spojením s vlivovou agenturou tamní polostátní firmy Lukoil a fotografií ruského prezidenta na displeji svého mobilního telefonu. A na akcích rakouské FPÖ i německé nacionalistické AfD stále častěji řečnil Zemanův předchůdce Václav Klaus.

FPÖ – Orbánovi a Zemanovi favorité

Viktor Orbán i Miloš Zeman otevřeně podporovali kandidáta FPÖ Norberta Hofera, který začátkem prosince 2016 jen těsně prohrál opakované prezidentské volby v Rakousku. I on byl tehdy na předvánočním zájezdu vedení strany v Moskvě. Pro maďarská státní média byl hrdinou, předsedu FPÖ Heinze-Christiana Stracheho premiér Orbán nazval „mužem budoucnosti“.

Považovalo se za jisté, že FPÖ se po volbách v roce 2017 stane součástí rakouské vlády a získá přímý vliv na zahraniční politiku, vnitro i práci zpravodajských služeb. A přesně to se do velké míry stalo. Téměř na den rok po moskevské návštěvě rakouští Svobodní po dvou měsících vyjednávání obsadili klíčová ministerstva zahraničí, obrany a vnitra. Jedině zásah prezidenta Van der Bellena zabránil tomu, aby dostali i ministerstvo spravedlnosti.

S pravděpodobností hraničící s jistotou se lze domnívat, že vlády a zpravodajské služby zemí tvrdého jádra Evropské unie v posledních letech sledují nárůst ruského vlivu na populistická a nacionalistická seskupení v Evropě velmi pozorně. Politika a práce zpravodajských služeb mají v podobných situacích mnoho průsečíků. Pro oboje platí stejné zásady a zkušenost takzvaného „informovaného odhadu“. Ne všechno se dá prokázat nade vší pochybnost a s hmatatelnými důkazy. Ne všechno z toho, co se prokázat dá, se může oficiálně použít. A některé, byť třeba i prověřené informace o zahraničním vlivu na jednotlivé politiky se prostě zveřejnit nedají. Už třeba jenom kvůli obavě, že by mohly podkopat důvěru v celý parlamentní systém. Z tohoto pohledu lze vnímat i největší skandál rakouské poválečné politiky, který vybuchl v pátek 17. května.

Tento článek je exkluzivní obsah pro předplatitele Deníku N.

Analýza

V tomto okamžiku nejčtenější