Deník N

Vláda chce inkluzi ve školství co nejvíc omezit, ale tak, aby si toho nevšimla EU

V mnoha zemích inkluze není strašák. V ČR ano. Proč? Foto: Anna Samoylova, Unsplash
Deník N zajišťuje fotografie za podpory Megapixel.cz.

Komentář Bohumila Kartouse: „A není lepší, když je spokojená ta většina?“ položil nedávno ne úplně řečnickou otázku současný poslanec vládnoucí strany, když došlo na téma inkluze a snahy vlády „optimalizovat“ náklady spojené s podporou dětí se speciálními potřebami ve třídách škol středního proudu.

Lapidární a bezelstné vyjádření říká v podstatě všechno důležité o tom, proč se ze společného vzdělávání stalo téma vášnivé mediální diskuse a politikum, na němž se (podobně jako v případě imigrace) lámou charaktery reprezentantů věcí veřejných. Proč tedy? Protože Češi znají inkluzi (stejně jako imigraci) převážně z jejího mediálního obrazu. A protože hodnotové tkanivo české společnosti je vysoce rezistentní proti takovým změnám, které vnímáme jako oktrojované, nadiktované, nařízené.

Abychom pochopili kontroverzi, jakou u profesní (tj. učitelské) i obecné veřejnosti vyvolává termín „inkluze“, musíme podniknout krátkou výpravu do minulosti a poukázat na důležité okamžiky vývoje v posledních dekádách.

Zákon se dá obejít

V roce 1994 bylo pod hlavičkou UNESCO přijato tzv. Prohlášení ze Salamanky, které je považováno za milník v inkluzivním přístupu ve vzdělávání. Prohlášení shrnuje hlavní principy společného vzdělávání v přímé vazbě na Listinu základních lidských práv a svobod. Ta akcentuje právo každého na rovný přístup ke vzdělávání a zdůrazňuje lidskou (dětskou) jedinečnost jako imperativ, od nějž by se měl vzdělávací přístup odvíjet. K tomuto prohlášení se váže urychlení systémových změn v řadě zemí, které lze dnes považovat z hlediska společného vzdělávání za vysoce progresivní. Zejména jde o země skandinávské.

Mezi signatáře prohlášení patřila v roce 1994 také tehdejší česká vláda. Příznačným paradoxem je, že do dnešního dne nelze mezi strategickými dokumenty ministerstva školství najít text prohlášení, natož jeho český překlad. Ten si pořídila a zveřejnila Nadace Open Society Fund Praha. Česká republika mezitím zvyšovala selektivitu vzdělávacího systému, v němž ke zvláštním školám, později přejmenovaným na školy praktické, přibyla víceletá gymnázia, koncentrující děti z rodin s vysokým socioekonomickým statusem.

Dalším milníkem, který se tentokrát už dotkl českého vzdělávacího systému přímo, je změna legislativy z roku 2004. Ta přinesla povinnost základních škol přijmout každé dítě, které má trvalé bydliště v jejím spádovém obvodu. Tedy i děti s tzv. speciálními vzdělávacími potřebami. Právě toto, nikoliv novela školského zákona, jejíž účinnost začala v roce 2016, byl skutečný krok České republiky směrem od systematické segregace některých dětí mimo hlavní vzdělávací proud – v důsledku jejich postižení nebo třeba jen na základě nižší školní zralosti způsobené sociálním znevýhodněním. V roce 2004, ještě před rozmachem záměrně šířených manipulací vyvolávajících „postpravdivou“ hysterii, ovšem nedošlo k žádnému zásadnímu odporu. S ním se setkáváme hlavně v posledních dvou letech, kdy se z inkluze stala taková „malá imigrace“.

Odpor nevznikl možná i proto, že tehdejší systém, založený na speciálně-pedagogickém poradenství a na reálných schopnostech škol vyrovnat se s požadavkem společného vzdělávání, výrazně zmírňoval tlak na běžné základní školy a zároveň zachovával dostatečné existenční kapacity školám praktickým. Některým rodičům se prostě nadále doporučovalo zapsat své děti nikoliv do škol běžných, přestože na to měli nárok, ale do škol praktických. To vysvětluje, proč tolik procent dětí v praktických školách tvořili Romové, jak si později povšimla Evropská komise. Jinými slovy, legislativa sama o sobě jaro nedělá.

Rozsudek se dá ignorovat

Kritickým z hlediska dalšího vývoje inkluze u nás je rozsudek Evropského soudu pro lidská práva, pro který se vžilo označení D. H. Byl vynesen v roce 2007 a konstatoval, že ČR diskriminuje romské děti

Tento článek je exkluzivní obsah pro předplatitele Deníku N.

V tomto okamžiku nejčtenější