Deník N – rozumět lépe světu

Deník N

Češi se cpou pořád. I za chůze. Drobky jim padají od úst, cituje historik jídla Franc středověkého pozorovatele

"Pozoruhodná byla debata českých intelektuálů v čele s Čapkem či Jesenskou. Jsme to, co jíme, a jíme-li špatně, nemůžeme dosáhnout toho, čeho dosáhnout chceme." Foto: Ludvík Hradilek, Deník N
„Pozoruhodná byla debata českých intelektuálů v čele s Čapkem či Jesenskou. Jsme to, co jíme, a jíme-li špatně, nemůžeme dosáhnout toho, čeho dosáhnout chceme.“ Foto: Ludvík Hradilek, Deník N

Z archivu: „Už v pozdním středověku jsme měli pověst žroutů,“ říká historik gastronomie Martin Franc. Pivo se pilo i místo vody, cukr byl symbolem luxusu, ale potíže s obezitou řešil už Jiří z Poděbrad. Jak Češi v minulosti hřešili v životosprávě? A jakými „dietami“ se káli?

Tento text pro vás načetl robotický hlas. Pokud najdete chybu ve výslovnosti, dejte nám prosím vědět. Audioverze článků můžete poslouchat v rámci klubového předplatného. Plné znění audioverzí článků je dostupné pouze pro předplatitele Klubu N. Upgradujte své předplatné. Plné znění audioverzí článků je dostupné pouze pro předplatitele Klubu N. Předplaťte si ho také.

V rozhovoru se mimo jiné dozvíte:

  • Proč se kdysi v Čechách pilo pivo místo vody?
  • Která dieta kombinovala pití vína a konzumaci housek?
  • Který intelektuál napsal „obranu českých knedlíků“?
  • Kdy se začala řešit obezita jako zdravotní problém?
  • Jaká byla první racionální redukční dieta?
  • Proč jsme měli pověst žroutů?
  • Jak do české debaty o jídle zasáhla Milena Jesenská?

Jak lidé v minulosti ve stravování hřešili a jak se pak „káli“?

Kdybych to vzal hlouběji do minulosti, pro novověkou společnost byl typický neustálý boj půstu a „masopustu“. Běžné stravování bylo velmi monotónní, o velkých svátcích šlo o vybočení až excesy.

Leckdo ze čtenářů už asi někde narazil na líčení opulentních svatebních hostin u Rožmberků, kdy kronikář vypočítával s jistou pýchou, kolik se čeho spotřebovalo. Až by to mohlo vypadat, jak strašlivě se plýtvalo…

A ne?

Spousta jídla putovala shora dolů sociálním žebříčkem. Zbytky končily u děveček a čeledínů. I ti se nakonec poměli.

Existovaly i různé instrukce, kolik se toho správně předkládá šlechtici, kolik jeho dětem. A bylo to i kilo masa denně. To byl pochopitelně nesmysl, opět se počítalo se sociálním putováním jídla.

Ale pro naše předky bylo dlouho, až do 19. století, typické střídání delšího období monotónního stravování, půstu a hodování. Vždycky tam byl tento kontrast.

Postních dní bylo velké množství a dodržovaly se mnohem přísněji. V pozdním středověku se běžně o půstech nejedlo maso jatečních zvířat, nepoužívalo se sádlo a máslo, často ani vajíčka. Bylo to poměrně striktně nastavené.

Venkovské obyvatelstvo ale asi opulentní hostiny nemělo ani ve svátek, ne?

Opulentní ne, ale dle možností si dopřáli. V běžné dny jedli hodně fádní, konzervované jídlo, třeba nasolené nebo uzené maso. Se svátky se pojila konzumace čerstvého masa.

A něco sladkého k tomu?

Zrovna jsme se s kolegou bavili o těch spekulacích, kterých je teď všude plno, že vánoční cukroví pochází z lidové kuchyně, že šlo i o jakýsi magický rituál.

Ale to je hrozně naivní představa. Proč by lidi vymýšleli tak složité magické rituály? Na to neměli čas. Cukroví, jak jej známe dnes, je velmi moderní záležitost.

Spíš jsem myslela, že třeba upekli něco jako bábovku.

Jasně. Na Vánoce vánočka, na Velikonoce mazanec, což je koneckonců víceméně stejné těsto. Ale dnešní cukroví s určitou výjimkou perníčků je záležitost městská. Vznikla až někdy v 18. století a pojí se s kávou a kávovými sedánky. Až později se to přeneslo k Vánocům. Důležitý byl i zvyk zdobit vánoční stromky něčím jedlým.

„Žral jak Čech, pil jak Němec“

Měli to i nastavené jako „zahřešíme si trochu“?

Běžné obyvatelstvo nevnímalo jako hřích, když si ve svátek trochu dopřálo. Že se přecpává šlechtic nebo měšťan, to samozřejmě už mohlo být chápáno jako hřích, ale nutno říct, že to byl hřích v českých zemích velmi rozšířený.

Existuje k tomu vynikající svědectví, které podal jistý Johannes Butzbach, později převor jednoho kláštera v Německu. Poznal „pohusitské“ Čechy jako potulný žák a později dokonce jako otrok, jako člověk postavený velmi nízko na společenském žebříčku.

Něco mi napovídá, že to nebude lichotivé svědectví.

Měl z Čech jen ty… nejhorší vzpomínky! Částečně asi souvisely s jeho postavením. Putoval s nějakým starším potulným žákem, který ho v podstatě šikanoval a zneužíval k žebrotě, ale i tak je jeho svědectví pozoruhodné.

Jeho vzpomínky z českých zemí později editoval a vydal sám Eduard Bass a opatřil je příhodným názvem U kacířů v českých zemích. Butzbach líčil, jak příšerně Češi zpívají, ale hlavně jak strašlivě Češi jedí. To byl náš hlavní hřích.

Legenda praví, že sám Martin Luther o sobě sebekriticky prohlásil, že „žral jak Čech a pil jak Němec“, ale v jeho spisech jsem to nedohledal. Nejspíš to neřekl, ale je pravda, že Češi měli obecně v pozdním středověku, kdy země poměrně prosperovala, pověst žroutů.

A Butzbach to popisuje velmi expresivně. Píše, jak jsou Češi

Tento článek je exkluzivním obsahem pro předplatitele Deníku N.

Historie

Jídlo a gastronomie

Rozhovory

Zdravotnictví

Česko, Rodina, vztahy a zdraví

V tomto okamžiku nejčtenější