Ty děti by pomohly nám. Našemu svědomí, říká šéf Organizace pro pomoc uprchlíkům
„Vykašlali jsme se na kvóty, tak ukažme, že se nevyprdneme na všechno,“ říká šéf české Organizace na pomoc uprchlíkům Martin Rozumek. Po letech pasivity Česka v řešení problému masivní migrace se na stole objevil konkrétní návrh na pomoc několika desítkám -náctiletých dětí odejít z traumatizujících podmínek v uprchlických táborech do Česka. Nápad odsoudil premiér Andrej Babiš s tím, že pomáhat máme „našim sirotkům“. Zvedla se masivní vlna solidarity. Desítky lidí se nabízejí, že přijmou děti do péče. Martin Rozumek v rozhovoru pro Deník N vysvětluje, proč to není tak jednoduché a kdo jsou vlastně ty děti.
Před závorku celého našeho rozhovoru pojďme vytknout, že příliv běženců do Evropy po všech trasách zásadně poklesl. Jsme už za migrační krizí?
Daleko za ní. Jsme na úrovni, jaká byla třeba před osmi, deseti lety, nacházíme se v komfortní situaci, kdy do Evropy přichází minimum lidí. Politika Evropské unie zasypat v Africe penězi kdekoho, kdo bude chtít potenciální běžence zastavit, vrátit, reintegrovat či přesvědčit, aby vůbec nevyráželi na cestu, funguje. A na nedávné schůzce v Senátu jsme se museli trpce smát, když promluvil libanonský novinář. V jejich zemi je asi 1 200 000 registrovaných – plus asi dalších 500 tisíc neregistrovaných – syrských uprchlíků, v Turecku dokonce tři a půl milionu, a my jsme tam několik hodin řešili, jestli „zvládneme“ přijmout pár desítek dětí. Je kolem toho zcela zbytečná hysterie, jsme jako Evropa ve velmi komfortní situaci, která se nedá vůbec srovnávat s předchozími roky.
Liberálně smýšlející člověk v Česku snadno podlehne pocitu, že odmítání pomoci uprchlíkům je u nás extrémní. Ale není to nakonec jen optický klam plynoucí z neznalosti, jaké nálady panují v jiných zemích? Jak na tom jsme na nějaké škále vstřícnosti až odmítání jako společnost?
Evropou pořád vede jasná mentální linie mezi starými členskými státy EU a novými. Těch čtyřicet let, kdy jsme byli izolovaná homogenní společnost nezvyklá na kohokoliv, kdo vypadá trochu jinak než my – kromě Romů –, máme hluboko pod kůží. A týká se to všech států za bývalou železnou oponou. Takže odpověď je, že jsme na tom srovnatelně nebo dokonce i o fous lépe než ostatní země bývalé „východní“ Evropy, ale srovnání s kýmkoliv ze Západu nesneseme. A funguje to i v Německu, které se pořád neformálně dělí na Západ a Východ. Třeba v Braniborsku jsou nálady podobné jako u nás, v Sasku možná ještě horší.
V jakém smyslu?
Mentální naladění je podobné jako u nás, ochota přijímat je nízká až nulová, ale jsou tam navíc naladěni mnohem militantněji, organizují se, šikují. Náckové i levičáci. U nás si člověk pořád spíš zanadává na internetu, chrstne kýbl výhrůžek, ale tím to končí.
Dovedu si představit, že sám čelíte mnoha výhrůžkám a slovním útokům, v různé míře to zná každý, kdo projeví nějakou ochotu o možném přijetí uprchlíků třeba jen diskutovat. Dá se na to nějak zvyknout?
Dá, jsem už docela otrlý. Ale dávám si pozor, když jdu třeba někam večer nebo mám jít na nějaké setkání do prostředí, kde moc nevím, kdo vlastně přijde. Většinou tedy spoléhám na organizátory, že tam nebude tlupa magorů, ale stejně jsem ostražitý. A je to nepříjemné.
Fyzicky vás dosud nikdo nenapadl?
Ne, ale za poslední tři roky přišla do naší kanceláře dvakrát obálka s bílým práškem. Policie zavřela celou ulici, nás na tři hodiny taky, ale nezjistili nic a ani pak nedali vědět, co to vlastně bylo. Taky nám tam občas někdo hodil výkaly a odpadky. Když se nám zdají nějaké slovní výhrůžky hodně ostré, dáváme to policii, ale ta zatím nikdy nic nezjistila. Nejdál to dotáhli, že zjistili ulici, ve které „někde byl“ ten počítač, ze kterého výhrůžky odešly. Tím to skončilo.
Organizace na pomoc uprchlíkům existuje od roku 1991, vy jste v ní od roku 2002. Tipla bych si, že do roku 2015 jste fungovali tak nějak v tichosti a klidu, ne?
Úplně. Dvacet čtyři let v podstatě nikoho nezajímalo, co děláme. Přitom děláme pořád to samé. Objíždíme uprchlické tábory v České republice, které jsou u nás čtyři, a tři detenční zařízení, kde vytipováváme lidi, kterým jde opravdu doma o život, vezmeme si od nich plnou moc a snažíme se, aby zde mohli zůstat, získali azyl a co nejlíp se integrovali. A to děláme pořád. V roce 2015 ale přišel zlom, kdy jsme se dostali do centra dění, zvou nás do médií, ale taky nám od té doby pořád někdo nadává. Ještě před třemi lety bych ani nepomyslel, že se to vyvine do takové hysterie. Kolegům na Západě se nic takového neděje, lidé tam žijí s cizinci po desetiletí, někdo se snaží pomáhat, někomu je to jedno, jiní nadávají, ale nikdo se nad tím tolik nepozastavuje. V Česku se uprchlická krize bez uprchlíků a islamofobie bez muslimů vyhrotila do absurdního extrému.
