Deník N – rozumět lépe světu

Deník N

Mlčení ve vztahu může být nástrojem moci a trestu, říká psychoterapeutka

Magdaléna Frecer. Foto N: Tomáš Benedikovič
Magdaléna Frecer. Foto N: Tomáš Benedikovič

V našem kulturním prostředí nejsme zvyklí mluvit přímo o tom, co cítíme a co potřebujeme. Pro mnohé je to jako adrenalinový sport, říká psychoterapeutka Magdaléna Frecer.

Tento text pro vás načetl robotický hlas. Pokud najdete chybu ve výslovnosti, dejte nám prosím vědět. Audioverze článků můžete poslouchat v rámci klubového předplatného. Plné znění audioverzí článků je dostupné pouze pro předplatitele Klubu N. Upgradujte své předplatné. Plné znění audioverzí článků je dostupné pouze pro předplatitele Klubu N. Předplaťte si ho také.

Zvlášť ženy se podle ní v minulosti musely naučit komunikovat nepřímo, protože svůj názor nemohly vyjádřit. Nejen ony ale využívají manipulativní, trestající mlčení jako nástroj moci ve vztahu s blízkými lidmi. „Máme to v rodinách, jsou to hluboce zakořeněné komunikační vzorce, které ovšem dokážeme změnit,“ říká Frecer.

V rozhovoru se také ptáme:

  • proč lidé sahají po mlčení místo toho, aby si neshody vysvětlili;
  • jaké následky má dlouhodobé ticho ve vztazích;
  • jak se naučit komunikovat otevřeně a přímo;
  • kdy je ticho signálem dobrého vztahu k sobě či druhým.

K tomuto rozhovoru mě inspiroval text Kateríny Poliačikové Generace ticha, který napsala pro web Kurník. Začíná otázkou, jaké nejdelší ticho zažila slovenská rodina. Co byste odpověděla?

To časové rozpětí bude asi odlišné podle rodiny, ale hned mě napadla jedna klientka, která se dokáže odmlčet a nekomunikovat se svojí mámou i na několik měsíců bez jakéhokoli vysvětlení. Jednou takové období trvalo téměř rok. Ještě když spolu bydlely v jednom bytě, měly období, kdy se ani nepozdravily.

Je ticho jako způsob komunikace součástí naší kultury? Má na to vliv naše společná minulost?

Právě se díváme doma s dětmi na jeden velmi příjemný rodinný americký seriál na Netflixu, zachycená komunikace je v něm mnohem otevřenější a přímočařejší.

V naší geografické šířce naopak vnímám, že nekomunikujeme otevřeně, a o tom, jak se cítíme, často nemluvíme. Naše emoce nejsou tématem. Přitom by asi každý uměl popsat, jak se cítí, když má z něčeho radost, když se zlobí, nebo je smutný, ale jako bychom to neuměli pojmenovat a do rozhovoru vnést. Je zvláštní, jak jsme zvyklí emoce stavět do opozice s ratiem. Naučili jsme se je podceňovat, přitom jsou základním vodítkem našeho jednání a uvažování. V poslední době se to ale naštěstí začíná měnit.

Proč tomu tak je?

Podívejme se, jak nás to učili rodiče a jak se to oni naučili od svých rodičů. To byly

Tento článek je exkluzivním obsahem pro předplatitele Deníku N.

Duševní zdraví

Rodina a vztahy

Rozhovory

Kontext N

V tomto okamžiku nejčtenější