Deník N – rozumět lépe světu

Deník N

Nohavicův životopisec se vzepjal k životnímu skoku do slepé uličky

Podstatou příběhu Jaromíra Nohavici ani veřejné diskuze nad ním není souboj o jednu „Pravdu“. Foto: ČTK / Doležal Michal
Podstatou příběhu Jaromíra Nohavici ani veřejné diskuze nad ním není souboj o jednu „Pravdu“. Foto: ČTK / Doležal Michal

Nová kniha Nohavica a jeho naše malá válka historika a publicisty Přemysla Houdy se prezentuje ambiciózně. Výsledek mnohaletého úsilí, desítek setkání a rozhovorů doprovozený řadou archivních materiálů navozuje dojem důkladné rešeršní práce a odpovídajících zjištění a závěrů. Výsledek tomu bohužel neodpovídá.

Tento text pro vás načetl robotický hlas. Pokud najdete chybu ve výslovnosti, dejte nám prosím vědět. Audioverze článků můžete poslouchat v rámci klubového předplatného. Plné znění audioverzí článků je dostupné pouze pro předplatitele Klubu N. Upgradujte své předplatné. Plné znění audioverzí článků je dostupné pouze pro předplatitele Klubu N. Předplaťte si ho také.

Obálku knihy zdobí superlativy známých intelektuálů. Pavel Barša považuje knihu za „jedno z nejoriginálnějších děl současné české historiografie“, Václav Bělohradský autora oceňuje za to, že „se nikdy nestaví do role soudce“ a že jeho „práce klade tolik potřebný odpor současnému kategorickému požadavku černobílého vidění minulosti a pevných hranic mezi ‚morálním‘ a ‚nemorálním‘“.

Sám Přemysl Houda svou ambici popisuje slovy „v této knize mi půjde především o veřejné reprezentace osoby jménem Jaromír Nohavica a o pohyb člověka s tímto jménem v občanském průkazu ve veřejném prostoru“. Na pomoc si přitom bere nejzvučnější jména kulturní historie: Nietzscheho, Prousta, Faulknera, Camuse, Goetha, Bourdieua, Hegela, Arendt, Kirkegaarda, Huma, Foucaulta, Dostojevského, Havla i nějaký ten citát z Bible. Mít takové těžké váhy v zádech, to už něco znamená. Nebo to tak aspoň chce vypadat.

Houda, který se české písničkářské scéně věnoval i ve svých dřívějších knihách, tentokrát sáhl po velké výzvě. Přesněji sahá po výzvě, kterou považuje za velkou a významnou, proto si bere na pomoc citáty slavných. Ani s touto nápovědou se však Houdovi nedaří dospět k něčemu přesvědčivému, jak ostatně sám přiznává hned na začátku: „(…) poté, co jsem se s ním začal setkávat a povídat si s ním, měl jsem pocit, že namísto toho, abych mu více porozuměl, se jakémukoliv mému porozumění vzdálil, či jinak řečeno, měl jsem pocit, že jsem se setkával s neustále se jinak lesknoucím a nezachytitelným harlekýnem.“ Nebo jinými slovy: „Čím větší množství archivních materiálů jsem přečetl a s čím větším množstvím lidí jsem mluvil, tím hůř se mi na všechny tyto otázky odpovídalo.“ Popřípadě: „Jsem velmi skeptický k tomu, že se dá zjistit – navzdory všem zápisníkům a deníkům – nějaká soukromá identita Nohavicova já.“

Hned od začátku jsme tak seznámeni s Nohavicou jako postavou neuchopitelného, neustále se proměňujícího a svůj obraz narušujícího harlekýna, k němuž se nelze přiblížit, jehož nelze pochopit, který stojí mimo čas a prostor ve svébytné, komplexní a nejednoznačné pozici. Houdův portrét je knihou jedné teze:

Tento článek je exkluzivním obsahem pro předplatitele Deníku N.

Historie

Literatura faktu

Česko, Kontext N, Kultura

V tomto okamžiku nejčtenější