Deník N – rozumět lépe světu

Deník N

Uvařte si ttokpokki. Slavné jídlo, které léčilo krále i bolest války a dnes vám uzdraví duši

„Chutnají tak, že nemůžete přestat a musíte jíst pořád dál. Ta chuť se vám nikdy neomrzí.“ Foto: Magdalena Slezáková, Deník N
„Chutnají tak, že nemůžete přestat a musíte jíst pořád dál. Ta chuť se vám nikdy neomrzí.“ Foto: Magdalena Slezáková, Deník N

Voní tak, že umí vehnat slzy do očí. Kouzlo chilli a nostalgie. A jakmile jednou ochutnáte, už si je nikdy s ničím nespletete; říká se, že na nich vzniká závislost. Rýžové koláčky ttokpokki jsou jako vycházející slunce –⁠ zářivě barevné, životodárné a na dotek pálí. A také je to možná vůbec nejmilovanější jídlo v Jižní Koreji. Chcete vědět, odkud se ta láska bere? Začala v královském paláci, ale do ulic Soulu za ní nutně nemusíte. Zamilovat se můžete i ve vlastní kuchyni.

Tento text pro vás načetl robotický hlas. Pokud najdete chybu ve výslovnosti, dejte nám prosím vědět. Audioverze článků můžete poslouchat v rámci klubového předplatného. Plné znění audioverzí článků je dostupné pouze pro předplatitele Klubu N. Upgradujte své předplatné. Plné znění audioverzí článků je dostupné pouze pro předplatitele Klubu N. Předplaťte si ho také.

Ten příběh se vypráví tak často, že by to skoro mohla být pohádka – nebýt bělovlasé staré paní s brýlemi, jejíž úsměv vrací vymyšlený příběh na pevnou půdu skutečných dějin. Navíc vůbec ne tak dávných.

I když desítky let už od té doby přece jen uběhly. Tenkrát ta stará paní ještě měla černočerné vlasy a na zádech o pěkných pár křížků méně, ale také měla méně důvodů se usmívat. Její zemi ponižovali, zotročovali a nakonec roztrhli vejpůl, a aby toho po tom všem nebylo málo, pozvedla jedna polovina proti druhé zbraň.

Vstát z popela

Korejská válka trvala jenom tři roky, ale Korea se během ní ocitla na pokraji zkázy. Jaderným zbraním, které zvažovalo velení americké armády, nakonec o vlásek unikla; zápalným bombám, napalmu a tvrdým pozemním bojům už nikoli.

Ve východoasijských dějinách je to jen kratičká kapitola, ale vyniká svou brutalitou. Stoprocentně přesná (spolehlivá, chcete-li) bilance obětí neexistuje, protože záznamy jsou na všech stranách neúplné, i po těch sedmdesáti letech zůstávají nezvěstní a hlavně je to dodnes velké politikum. Nicméně podle různých odhadů zahynul nejméně milion vojáků, korejských, čínských, amerických a dalších, a zhruba dva miliony civilistů. Dost možná i víc.

Ma Pokrim se narodila v roce 1921 na jihu Korejského poloostrova, ve městě Kwangdžu. A byla z těch, kdo přežili. Ale její život zrcadlil osud Korejské republiky všude kolem. Paní Ma, chudá válečná uprchlice s nejistou budoucností, žila v zemi, kterou zápalné bomby nezpustošily tolik jako její severní komunistickou sousedku – a přesto na tom byla materiálně hůř než KLDR.

Ještě roky po korejské válce bychom našli zrnko pravdy v severokorejské propagandě, která na všechny strany rozhlašovala, že jihokorejské „loutky“ pod nadvládou amerických „bastardů“ hladoví. Jakkoli neuvěřitelně se to dnes může jevit, na přelomu padesátých a šedesátých let patřila Jižní Korea mezi nejchudší země na světě.

Když Ma Pokrim po konci války vyrazila s rodinou na jídlo do nově otevřené čínsko-korejské restaurace, nemohla tušit, že to jedno pohoštění změní celý její život. A že se jí díky němu podaří

Tento článek je exkluzivním obsahem pro předplatitele Deníku N.

Historie

Jídlo a gastronomie

Východní Asie

Svět

V tomto okamžiku nejčtenější