Deník N

Apokalypsa hrozí. Ale Slunce za nic nemůže, říká profesor Druckmüller, který světu ukázal naši hvězdu jako nikdo jiný

"Abyste získala takový obrázek, na to potřebujete nejméně dva miliony." Matematik Miloslav Druckmüller. Foto: Gabriel Kuchta, Deník N
„Abyste získala takový obrázek, na to potřebujete nejméně dva miliony.“ Matematik Miloslav Druckmüller. Foto: Gabriel Kuchta, Deník N
Deník N zajišťuje fotografie za podpory Megapixel.cz.

Před dvaceti lety vyfotil Miloslav Druckmüller poprvé sluneční korónu při úplném zatmění. Ale neviděl na fotce to, co předtím na vlastní oči. A tak si s pomocí matematiky začal s obrázky Slunce hrát. Dnes patří jeho snímky k těm nejlepším na světě, jeden zdobil i titulní stranu časopisu Nature. Astrofyzici z nich umí leccos vyčíst. A laik se kochá. Kromě obrázků najdete v rozhovoru s „učitelem, matematikem a bláznem“ třeba odpověď na otázku, proč Slunce „vyfukuje“ cigaretové kroužky. A k čemu jsou dobří zloději? Zničí nás dřív naše hvězda, nebo to zvládneme sami?

Na vašem počítači vidím další úchvatný snímek sluneční koróny. Ještě vás to po těch dvaceti letech pořád baví?

Baví mě ta matematika kolem. Ale upřímně řečeno, expedice samotné mě nebaví a nikdy nebavily. Spousta lidí si možná myslí, že to musí být fantastický výlet, jet na zatmění Slunce třeba do Francouzské Polynésie, jenže ty expedice jsou především příšerný stres. Navíc nemám rád cestování samotné, což taky asi mnohé překvapí, protože s manželkou milujeme hory. Himálaje, Andy…

Jenže my tu máme jen tu Sněžku. A na zatmění Slunce, které bude pozorovatelné od nás, byste si musel počkat do roku 2135. Takže to znovu překousnete a pojedete na expedici do Chile a s manželkou pak na dovolenou na hory?

Pomalu se snažím z expedicí vycouvat – ze sportovních dovolených zatím ne, i když jsme naše aktivity změnili na horská kola (směje se). V práci mám skvělou kolegyni Janu Hoderovou a skvělého kolegu Pavla Štarhu, které jsem do toho šílenství kolem zatmění Slunce namočil a na které se už můžu plně spolehnout. Bez nich by to už dnes ani nešlo. Už deset let spolupracujeme s University of Hawaii, která expedice financuje a poskytuje – společně s Peterem Aniolem, o kterém vám hned povím víc – špičkovou techniku. Můj ideál je, že mi přivezou data, na kterých pak mohu v klidu pracovat.

Ale do Chile pojedu, i když nebudu na hlavním pozorovacím místě expedice. Pojedeme s manželkou Zuzanou a zmíněným Peterem samostatně. Je spolumajitelem významné německé firmy, která staví úžasné teleskopy na největších observatořích světa. Budeme tvořit samostatnou skupinu, zálohu, kdyby jiné skupině expedice nevyšlo počasí. Ale na hlavní pozorovací místo se mi už jet nechce, je to moc stresující.

Má pro vás ten moment zatmění vůbec po letech ještě nějakou magii?

Je to mimořádně krásný přírodní úkaz, ale nikdy jsem mu nepropadl tak jako lidé, kteří jsou schopni utratit veškeré své úspory, aby jej mohli znovu a znovu vidět. Znám spoustu jiných krásných věcí, kvetoucí kosatce na Pálavě, ledovce v Himálajích nebo kouřící sopku, na které stojíte a díváte se do jejího kráteru. Zatmění Slunce je krásný zážitek, ale „vidět a zemřít“, tak to rozhodně ne. Silný moment to ale rozhodně je, hlavně začátek, když přichází ze západu stín, vypadá, jako by přicházela obrovská bouře…

Než si nějaké vaše fotografie prohlédneme a budeme si povídat o tom, co z nich všechno lze vyčíst, měli bychom vysvětlit, že vy vytváříte vždy dva obrazy sluneční koróny. Ten první je přesná digitální fotografie, složená z desítek až stovek jednotlivých fotografií, ze které se dá následně pomocí matematiky vyčíst spousta informací, ale lidské oko v ní nic moc nevidí. Proto z ní opět matematickými a počítačovými kouzly vytváříte jiný snímek, šitý na míru lidskému oku, simulaci toho, jak by to mohlo lidské oko vidět, kdyby zvládlo ten obrovský kontrast. Popisuji to správně?

V podstatě ano. Musím řešit tento základní problém – extrémní kontrast. Digitální obrazy sluneční koróny se pořídí docela snadno, když máte kvalitní techniku. Ale kontrast mezi vnitřní a vzdálenou částí koróny může dosáhnout až hodnoty jedna ku milionu. S tím si žádná fotografie, digitální ani klasická, neporadí. Proto se obrazů musí pořídit velké množství, sto až dvě stě snímků s různými expozicemi od tisíciny sekundy až po deset sekund.

Z toho pak syntetizuji obraz, který pokud možno co nejpřesněji zachovává informaci o jasu v koróně. Z něj pak lze zjistit spoustu zajímavých věcí, ale na monitoru počítače není nic zajímavého vidět. Monitor umí zobrazit většinou jen 256 úrovní jasu, my jich potřebujeme alespoň sto tisíc. Proto musím udělat matematický trik, takový podraz na lidský zrak, který nasimuluje při těch úrovních jasu, které mám k dispozici, jak by asi vypadalo, kdybychom to vidět mohli.

Ten první obrázek je pro vědu, druhý pro radost?

Spíš bych řekl, že dávají smysl jen společně. Ten jeden se dá přesně analyzovat, ale není na něm vidět to, co analyzovat chceme. Ten druhý je silně upravený, takže analyzovat nejde, ale zase je na něm vidět to, co analyzovat chceme. Sám s nimi běžně pracuji tak, že mám v počítači tyto dva obrazy „přes sebe“. Pohybuji se zrakem a myší po obrazovce v té simulaci, ale pracuji s daty původního, neupraveného obrazu.

Prosím, popište na nějakém příkladu, co je na obraze vidět.

Dobře. To světlo, které vidíme tady (ukazuje na snímek) ve sluneční koróně

Tento článek je exkluzivní obsah pro předplatitele Deníku N.

Rozhovory

V tomto okamžiku nejčtenější