Deník N

Kdo má právo na medaili? Kdyby to bylo na mně, tak úplně všichni

Tomáš Garrigue Masaryk udělil ve 20. letech Řád bílého lva vůdci fašistické Itálie Benitovi Mussolinimu. Zdroj: Bundesarchiv, Bild 102-09844 / CC-BY-SA 3.0
Deník N zajišťuje fotografie za podpory Megapixel.cz.

„Až řeknu tři, tak se to začne mazat!“ Tento povel vydal Anton Špelec, ostrostřelec (kterého ve stejnojmenném filmu hrál Vlasta Burian) poté, co zjistil, že se na něj nedostalo a medaili mu nedaj-li (pro nezasvěcené: nedali). Po jeho povelu se hospoda, kde seděl, obratem změnila v jedno velké bojiště. Tato pěkná tradice se v našem národě v souvislosti s udílením medailí dodržuje dodnes, a tak jsem si řekl, že s tímto komentářem počkám aspoň do doby, než se mediální pranice nad metály, které na letošní výročí založení republiky rozdal prezident republiky, trochu uklidní.

Můj pohled na dekorační téma je silně specifický, protože jsem historik a sociální pracovník, a ten i ten ve mně mají osobnosti, které přicházejí s medailemi do styku, už „nakoukané“. Historik ve mně dnes těžko může hodnotit „míru oprávněnosti“ udělovatele a zasloužilost laureáta, když ví, že i sám velký zakladatel republiky Tomáš Garrigue Masaryk udělil ve 20. letech Řád bílého lva vůdci fašistické Itálie Benitovi Mussolinimu, Edvard Beneš dal ve 30. letech totéž vyznamenání vůdci fašistického Rumunska Ionu Antonescovi, a pozdější vůdce nacistického Chorvatska Ante Pavelić od nich dostal tyto řády dokonce dva.

Můj vnitřní sociální pracovník má zase zkušenost, že ani na tom, že udělovatel obdarovává své osobní přátele a lidi, kteří vytvořili věci, jež se jemu osobně líbí, není nic neobvyklého. Je známo, že Gustáv Husák udělil Vladimíru Menšíkovi titul národního umělce, protože se mu líbilo, jak Menšík uváděl televizního silvestra 1977, Václav Havel v první řadě odekoroval ty, kdo ho podporovali v období Charty, a první vyznamenaná Václavem Klausem byla dvorní pěvkyně jeho předvolebních kampaní Lucie Bílá.

Což všechno je pochopitelné zrovna tak, jako že většina lidí na druhé straně Vladislavského sálu nemá morální síly filmového režiséra a výtvarníka Jana Švankmajera, který důsledně vyhodil všechny prezidenty, kteří ho kdy chtěli dekorovat (od Antonína Novotného až po Miloše Zemana) s odůvodněním,

Tento článek je exkluzivní obsah pro předplatitele Deníku N.

V tomto okamžiku nejčtenější