Deník N

„Magická Praha“ a okupované Čechy slouží často v anglicky psaných románech jako literární kýč

Mawerův Skleněný pokoj se natáčel přímo ve vile Tugendhat. Foto: Bioscop.
Mawerův Skleněný pokoj se natáčel přímo ve vile Tugendhat. Foto: Bioscop.
Deník N zajišťuje fotografie za podpory Megapixel.cz.

České země jsou občas dějištěm anglicky psané prózy, vesměs od autorů, kteří u nás nějakou dobu žili, nebo českých emigrantů. Coby literární inspirace jsou ale dvousečným tématem.

Čtenářsky úspěšný román Simona Mawera Pražské jaro (recenzováno Janem Němcem zde) byl jen jedním z řady textů, které se v poslední době inspirovaly Prahou nebo Čechami. Mawer, který sám žije v Itálii, naši zemi dobře zná – vztahuje se k ní (byť volně) jeho román Mendelův trpaslík (1997), přímo v Brně se odehrává nejlepší autorův román Skleněný pokoj (2009), v němž učinil hlavní „postavou“ vilu Tugendhat a na jejích osudech ilustroval dějiny českých zemí ve dvacátém století. Pražské jaro je v tomto ohledu jiné: Praha tu slouží spíš jako vhodná kulisa – vhodná zejména proto, že pro katarzi příběhu dvou mladých lidí je „osmašedesátý“ v Praze díky své závažnosti příhodnější než třeba v Paříži.

Jakkoli jsou Mawerovy knihy povedené (Skleněný pokoj je přitom výrazně lepší), i v nich najdeme řadu klišé a stereotypů, které jsou charakteristické zejména pro anglicky píšící autory o Praze a Čechách. Předně je to jistý didaktismus. Mawer české prostředí jistě velmi dobře zná, většina anglických čtenářů nikoli, proto své texty prokládá vysvětlujícími pasážemi, které pak v českém překladu působí samozřejmě značně komicky. Tento stereotyp je ale zvláštní: v anglicky psané literatuře situované do Španělska, Itálie, Francie, anebo třeba na subkontinent ho nenajdeme. Jako by české prostředí, zvyky a dějiny byly něčím naprosto tajemným a neproniknutelným. A když Mawer a další přímo nevysvětlují, tak aspoň zdůrazňují přináležitost jistých obecně známých postav do českého kontextu: třeba že Kafka žil v Praze, Dvořák byl Čech, Freud se narodil na Moravě. Tato jména jako by vytrhávala české prostředí z té největší obskurity.

Věčná magie Prahy

Právě zmíněný Franz Kafka je spojnicí s druhým stereotypem a tím je „magická Praha“. „Nietzsche říká v Ecce Homo: ‚Když hledám pro slovo hudba jiné slovo, nacházím vždycky pouze slovo Benátky.‘ Já pravím: ‚Chci-li vyjádřit slovo tajemství jiným slovem, nalézám pouze jediné slovo – Praha.‘ Je kalná, zádumčivá jako kometa, je krásná jako oheň a stejně plíživá a úskočná, je hadovitá a šálivá jako anamorfózy manýristů, obklopená nimbem ponurého úpadku, poznamenaná grimasou věčného rozčarování,“ píše Angelo Maria Ripellino v pozoruhodné knize Praha magická (1973) a tato slova jako by rezonovala téměř v každé knize o Praze z pera zahraničních spisovatelů, zejména těch anglosaských. Rudolf II., manýrismus, alchymisté, Kafka a absurdno… požehnání i kletba zároveň.

Tento článek je exkluzivní obsah pro předplatitele Deníku N.

Literatura

V tomto okamžiku nejčtenější