Cannes, den třetí: Jeden den tu vydá za měsíc života
Slavné hvězdy. Snímky, které tnou do srdce. Palmy nad pláží. Jednoduše zážitky. To je kouzlo nejslavnějšího filmového festivalu na světě.
V zahradním parku jednoho z canneských hotelů zní asijská slova. Švédština. Šum palmoví. A suchý, jakoby prokouřený hlas vypráví o útrapách psaní scénáře. Režisér Jim Jarmusch. „Kvůli němu jsem si koupil desku Johna Lurieho,“ svěřuje se mi švýcarský kolega a zmiňuje jazzového muzikanta, který hrál v Jarmuschových osmdesátkových komediích. Když mi bylo patnáct, taky jsem miloval jeho filmy. Jarmusch vypadá fešácky a suchým hlasem vypráví, jaké to je, když píše scénář. V realitě je to asi pěkná bitva o každé písmeno, ale když je vybojováno, film je zaplacený a recenze jsou napsané, tak se to hezky poslouchá. Jim trousí slova pomalu a podmanivě, podobně jako Bill Murray.
Čekáme na interview s mladou kanadskou filmařkou Moniou Chokri. Začátkem dekády ji coby herečku objevil Xavier Dolan (Imaginární lásky), teď na festivalu premiérovala svůj režijní debut A Brother’s Love čili Bratrská láska o sourozenecké žárlivosti. A Xavier Dolan tleskal z publika. „Jeden den v Cannes, to je jako měsíc života,“ říká Monia Chokri. Zmiňuje filmy, příběhy, setkání. Plánovaná i letmá, vždyť hvězdy a filmaři se v Cannes potkávají všude.
Palmy a klaksony
Pitoreskní staré centrum se vejde na dětskou dlaň, od zbytku města ho odděluje hradba dálnice a železnice. Podobně jako v Karlových Varech je tu poměrně běžné