Deník N – rozumět lépe světu

Deník N

Ľudovít Ódor: Jak se ve světě rozdělují peníze (úryvek z knihy Rychlokurz geniality)

Přečtěte si první kapitolu knihy Ludovíta Ódora Rychlokurz geniality, která právě vychází v českém vydání s podtitulem 42 otázek a odpovědí, které vám pomohou pochopit dnešní svět.

Tento text pro vás načetl robotický hlas. Pokud najdete chybu ve výslovnosti, dejte nám prosím vědět. Audioverze článků můžete poslouchat v rámci klubového předplatného. Plné znění audioverzí článků je dostupné pouze pro předplatitele Klubu N. Upgradujte své předplatné. Plné znění audioverzí článků je dostupné pouze pro předplatitele Klubu N. Předplaťte si ho také.

Když o tom jednou začnete přemýšlet, je těžké přemýšlet ještě o něčem jiném.
Robert E. Lucas

Nezáleží na tom, jestli jste bohatý, nebo chudý, pokud máte prachy.
Joe E. Lewis

Knihu Rychlokurz geniality si můžete pořídit v našem e-shopu nebo ve všech dobrých knihkupectvích.

Proč jsou některé země bohaté a jiné zase chudé? Jak prozrazuje citát ekonoma a nobelisty Lucase, když o tom jednou začnete přemýšlet, je obtížné přestat. Jak je možné, že v Lucembursku je minimální mzda více než 2000 eur, zatímco v mnoha afrických zemích si lidé takovou částku vydělají až za celý rok (tedy pokud vůbec)? V této kapitole vám ukážu rozdíly v ekonomické vyspělosti mezi zeměmi světa, vysvětlím, kdy ty ohromné rozdíly vznikly a jak to vypadá s rozdělením bohatství uvnitř zemí. V kapitolách o ekonomickém růstu a globalizaci vám pak lépe vysvětlím důvody, proč je příjmová mapa světa tak pestrá, a v kapitole o štěstí prozradím, kolik peněz je třeba ke spokojenému životu. Na začátek vás zvu na netradiční přehlídku.

Obři a trpaslíci

Abychom měli lepší představu o obrovských příjmových rozdílech, uspořádáme imaginární přehlídku všech zemí světa. Postavíme tribunu a necháme před ní mašírovat obyvatele zeměkoule. Za 60 minut bychom měli vidět všech osm miliard lidí na naší planetě. Nebude to však obyčejná přehlídka, lidé budou mít tělesnou výšku v závislosti na tom, jak bohatá je jejich země. Pro zjednodušení výpočtů předpokládejme, že průměrná výška je 180 centimetrů, takže pokud má země ve srovnání se zbytkem světa průměrný příjem, její obyvatelé budou měřit přesně tolik. Znamená to, že chudší země, která dosahuje jen polovičního příjmu oproti průměru, bude mít obyvatele s výškou 90 centimetrů. A země dvakrát bohatší než průměr zase budou mít občany vysoké 3,6 metru. Přehlídku začnou nejchudší země, postupně se budeme přesouvat k bohatším národům. Samozřejmě čím je země lidnatější, tím déle bude trvat, než uvidíme všechny. Jen připomínám, že celá akce potrvá hodinu.

Prvních pět minut sledujeme zejména obyvatele afrických zemí, jsou vysocí přibližně od 7 do 35 centimetrů. Po deseti minutách přicházejí na řadu Indové s výškou 65 centimetrů a jejich průvod potrvá celkem 11 minut – je jich mnoho. Po půlhodině vidíme Číňany, stále ještě s podprůměrnou výškou 156 centimetrů. Potrvá 13 minut, než všichni Číňané projdou. Spojené státy americké přijdou na řadu v posledních třech minutách s 6,5metrovými obry a v poslední vteřině profrčí pár Katařanů, kteří budou měřit až 18 metrů.

A kde máme Česko? Přichází na řadu po 50. minutě s výškou kolem 360 centimetrů. To znamená, že patří mezi nejbohatších 20 % národů světa a má dvojnásobný příjem oproti průměru. Zřejmě jste čekali něco mnohem horšího. Vidíme tedy, že rozdíly mezi zeměmi jsou obrovské a příjmový svět je říší obrů i trpaslíků, přesně jako v příběhu Gulliverovy cesty.

Kdy vznikly tyto obrovské rozdíly?

Je jasné, že když jsme žili jako pralidé v chatrčích a jeskyních, takové materiální rozdíly mezi lidmi nebyly. Ti bohatší měli kromě kyje možná ještě i oštěp. Co se způsobu života týče, asi nejblíže k časům dávno minulým je v současnosti kmen Yanomamö z amazonského pralesa. Lidé Yanomamö žijí u hranic Brazílie s Venezuelou a dodnes jsou komunitou lovců a sběračů. Když navštívíte jejich vesnice, snadno spočítáte všechny věci, které vlastní. Vyjde vám přibližně 300 kusů nádob, šatů či šípů, což je o něco méně než 10 miliard různých produktů, které mají přes internet k dispozici lidé ve vyspělém světě.

Dokonce i když pomyslíme na ohromná bohatství faraonů, císařů nebo králů, stále mluvíme jen o šťastných jednotlivcích. Poddaní byli všude přibližně stejně chudí: žili z ruky do úst. Takže ani vznik velkých říší nevysvětluje původ příjmové propasti mezi zeměmi.

Zajímavé je, že u tohoto jevu nešlo o žádnou postupnou evoluci a otevírání nůžek, ale o velkou revoluci, a to průmyslovou.

Levá strana obrázku 1.2 ilustruje, jak to zhruba vypadalo s životní úrovní během historie lidstva. Vidíme, že tisíce let nic nevidíme, tedy žádný hmatatelný progres. Jsou tam fluktuace, jednou se dařilo lépe, jindy hůře, ale žádný jasný trend směrem k výšinám vidět není. A pak najednou bum, průmyslová revoluce v 18. století globální ekonomiku nadopovala, až postupně nestačila měřítka na grafu. Na pravé straně obrázku je zřetelné, že ty země, které úspěšně naskočily do kosmické lodi průmyslové revoluce, dokázaly násobně zvýšit blahobyt svých občanů, jiné však zaostaly. A právě tehdy se vytvořila ta obrovská mezera.

Je to opravdu brutální změna! Co ji tedy způsobilo? Za chvíli se k tomu dostaneme, ale ještě předtím se podívejme na stejně zajímavou otázku: Proč lidstvo staletí žilo v jakési pasti, ze které nebylo úniku – co se týče materiálního bohatství? Je čas popovídat si o liškách a zajících.

Jaká je životní úroveň lišek?

Co je to za hloupou otázku? Jen řečnická, hned na ni také odpovím: Nikdy není příliš daleko od existenčního minima. Žádné parádní bydlení ani úspory v bance. Pokud je dost zajíců, liškám se daří. Jenže dostatečné množství potravy může způsobit přemnožení lišek, najednou bude na jeden zrzavý kožich méně zajíců a začne těžší období. Potom pár přemnožených lišek uhyne, potomků bude méně a postupně se opět dostaneme na začátek příběhu. Jinak řečeno: zvířata v přírodě nikdy nejsou příliš daleko od hranice chudoby.

Fascinující je, že anglický ekonom a reverend Thomas Malthus na konci 18. století na bázi analogických myšlenek nastínil podobnou – velmi černou – budoucnost pro lidstvo. Je paradoxní, že svou apokalyptickou vizi vyslovil přesně na prahu průmyslové revoluce, která mnohým přinesla neskutečné bohatství – v porovnání s předešlými příjmy. Neříkám to proto, abychom si z Malthuse dělali legraci, ale abychom mohli lépe pochopit, jakou transformační změnu průmyslová revoluce přinesla.

Malthusova předpověď stála na třech docela jednoduchých myšlenkách. Zaprvé, když se lidé mají lépe, mají i více dětí. Zadruhé vyšší životní úroveň snižuje úmrtnost. Zatřetí blahobyt klesá, pokud celková populace roste. Trochu jednodušeji bychom mohli Malthusovu tezi formulovat tak, že čím více poroste populace, tím více lidí bude farmařit na stejně velkém poli a dělit se o úrodu. Produkce potravin nebude stíhat růst populace, a proto budeme, tak jako lišky, ustavičně blízko existenčního minima. Více hladových krků na stejné množství jídla.

I když Malthusova teorie patří mezi nejméně povedené předpovědi v historii, docela dobře popisuje minulost. Pralidé přece nebyli příliš odlišní od zvířat, co se týče zabezpečení potravy a rozmnožování. Také v antickém Řecku či v temném středověku naprostá většina lidí hospodařila s úplným minimem. Vladaři nechali poddaným jen tolik, aby přežili. Pokud přišel mor nebo nějaká jiná nemoc, mnoho lidí zemřelo a těm, co přežili, se pak paradoxně chvíli žilo o něco snáz. Méně hladových úst na stejné množství potravy.

Stávalo se, že starší generace musela řešit nepříjemná dilemata. Známe kultury, kde senioři, kteří se dožili vyššího věku, dobrovolně odcházeli do hor – nebo je tam odvezli příbuzní –, aby nezatěžovali rodinné rozpočty. Byly to těžké časy. V 18. století však došlo ke zvratu, který postupně vytáhl většinu světa z absolutní chudoby.

Magické slovo produktivita

Když Malthus psal své černé předpovědi, žilo na zemi asi tři čtvrtě miliardy lidí. Nyní už jsme překročili osm miliard. Přesto, jak je vidět na obrázku 1.2, jsme ve srovnání s rokem 1800 násobně bohatší. Jaká síla dokázala porazit takovou populační explozi a zajistit, že většina nežije v chudobě? Odpovědí je kouzelná formulka: produktivita.

Představte si, že pletete ponožky. Za den jich uděláte deset. Pak vám najednou dají obrovský pletací stroj, který budete obsluhovat, a vaše produkce se zvýší na 3000 kusů ponožek za den. Produktivita vypovídá o tom, jaké množství produktů dokážeme udělat za daný čas (hodinu, den či měsíc). Začínáte už tušit, co se stalo díky průmyslové revoluci? Všechny ty parní a jiné stroje umožnily vyrobit za den mnohem více všeho, a tak zajistily lepší příjem i pro rostoucí počet lidí.

A to se týkalo i zemědělství. Stačí si představit, jak se zvýšila efektivita tak jednoduché věci, jakou byla například orba (obrázek 1.3). Průmyslová revoluce byla jakýmsi kouzelným proutkem, který skrze inovace a nápady osvobodil lidi od závislosti na zemědělství.

Dvakrát proč

Dobře, ale proč právě v 18. století a proč v Británii, kde průmyslová revoluce začala? Tyto dvě otázky spolu samozřejmě souvisí. Existuje několik teorií.

Asi nejakceptovanější je ta, že v Británii se posunem směrem k modernější demokracii podařilo vytvořit vhodné prostředí pro rozkvět inovací. Například patentový systém vás ochránil před tím, aby někdo jednoduše okopíroval váš zlepšovák a zbohatl na něm. Institucionální prostředí, které přeje podnikání, je alfou a omegou růstu životní úrovně. Proč byste se snažili, když plody vašeho snažení posbírá někdo jiný?

Jsou však i další teorie, z nichž zmíním čtyři. Mnozí odborníci argumentují tvrzením, že důležitou roli v této revoluci hrála i tzv. „protestantská pracovní etika“, tedy pozitivní postoj protestantů k práci a jejich lepší pracovní morálka.

Druhá známá teze říká, že se neudálo nic speciálního, jen se lidstvo prostřednictvím různých vynálezů dostalo do nové rovnováhy. Inovace nám najednou umožnily postupovat rychleji. Třetí teorií je, že lidstvo zpočátku potřebovalo naakumulovat dostatek znalostí k tomu, aby mohlo masově zvýšit produktivitu. A to trvalo staletí. Poslední hypotéza je také zajímavá a říká, že v Británii už nebyl dostatek šlechtických titulů pro všechny syny aristokracie, proto mnozí z nich šli studovat a stali se z nich dobří inženýři.

Velbloud a dromedár

Úspěšnější země během průmyslové revoluce zanechaly na startovní čáře země slabší. Ale proč se k nám nyní nepřibližují? Či se jim snad daří postupně mazat část rozdílů v životní úrovni?

Možná to pro mnohé bude překvapivá informace, ale pravda je, že za posledních pět šest desetiletí se podařilo tím, že jsme je zapojili do světového oběhu zboží a služeb, vytáhnout z absolutní chudoby miliardy lidí. O tom si více řekneme v kapitole 4. o globalizaci, nyní se vraťme v čase zpět do 60. let minulého století. Tehdy zhruba polovina světové populace žila v absolutní chudobě. Dnes je to jen 10 %, tedy jen každý desátý člověk má denní příjem menší než dva dolary.

Jak je vidět na obrázku 1.4, ještě v 90. letech minulého století bylo rozdělení příjmů světa dvouhrbé. Svislá čára ukazuje hodnotu (cca dva dolary na den), kterou mezinárodní instituce měří absolutní chudobu. Čím větší část křivky je nalevo od této čáry (úroveň 1), tím více lidí je naprosto chudých. První hrb nalevo je velký, neboť tam patřily nejlidnatější země světa Čína a Indie. Pak byl menší střed a v pravém hrbu byly země vyspělého Západu. Mezitím se staly dvě věci. Zaprvé křivka už nemá dva hrby, ale jen jeden (dromedár namísto dvouhrbého velblouda), protože Číně a Indii se podařilo výrazně dohnat Západ. Zadruhé je v úrovni 1 mnohem méně lidí, kteří žijí v absolutní chudobě.

Jobs vs. Madoff

Možná jste úplně zmatení – říká se přece, že bohatší jsou stále bohatší a chudí ještě chudší. Tyto grafy však ukazují, že na světě je mnohem méně příjmových rozdílů než před půlstoletím. Tak kde je pravda?

Určitě je velmi pozitivní, že svět je z pohledu příjmů mnohem spravedlivější místo než před desetiletími. Jinak řečeno, je nepopiratelný fakt, že rozdíly v bohatství mezi jednotlivými zeměmi se výrazně snížily. Na druhé straně však platí i to, že se zvýšily příjmové rozdíly v rámci jednotlivých zemí. Čína nás sice dohání, ale Jeff Bezos se vzdaluje průměrnému Američanovi. A samozřejmě: lidi nejvíc trápí to, kolik má soused, a ne to, jak se mají děti v Indii.

Obrázek 1.5 ukazuje rozdílný vývoj mezi těmito dvěma skutečnostmi. Vidíme, že celková nerovnost v příjmech poprvé od průmyslové revoluce klesá, avšak rozdíly mezi chudými a bohatými v rámci jedné a téže země rostou. Česko je poměrně rovnostářská země; patří mezi státy s nejmenšími příjmovými rozdíly v EU. A sama Evropa je mnohem rovnostářštější než například Amerika.

Zajímavé je i to, že většina společností do jisté míry toleruje nerovnoměrné rozdělení příjmů. Velmi to však závisí na tom, jaký je zdroj těch příjmů. Lidé mnohem snáze akceptují příjem a majetek jiných, je-li za tím obrovský talent nebo tvrdá práce. Určitě mnozí záviděli Steveu Jobsovi, vizionářskému zakladateli Applu, geniálním fotbalistům Messimu a Ronaldovi nebo například cyklistovi Petru Saganovi ohromné částky na jejich bankovních účtech, ale bez problémů to akceptují téměř všichni.

Na druhé straně, jde-li o bohatství získané pochybným způsobem nebo zneužitím postavení, mnozí jsou pobouřeni, ať už jde o Bernieho Madoffa, který přes pyramidovou hru ukradl investorům miliardy, nebankovní subjekty, nebo privatizéry, kteří získali velké státní majetky za babku. Mezi dvěma extrémy (talent a lump) jsou pak například dědicové obrovských majetků nebo zlatokopky, ti se také netěší velké oblibě. Peníze je třeba si zasloužit.

Giniho koeficient

Jak se měří rozdíly v příjmech? Pro širokou veřejnost asi nejsrozumitelnějším způsobem je vyjádření podílu bohatství nebo příjmu, kterým disponují ti nejbohatší. Jednoduše řečeno, kolik procent všech příjmů si odkládá do kapsy TOP 10 %, TOP 1 % nebo TOP 0,1 % všech lidí. Kromě toho se ještě používá ukazatel, který srovnává příjmy na vrcholu a na dně příjmové pyramidy. Například: kolikrát více vydělává nejbohatších 20 % oproti nejchudším 20 %.

Dalším, o něco vědečtějším způsobem je tzv. Giniho koeficient. Nejprve musíme vyrobit graf, kde na ose x bude podíl domácností a na ose y podíl příjmů domácností. Na obou osách je stupnice od 0 % do 100 %. Kdyby každá domácnost měla úplně stejný příjem, pak by například polovina domácností měla polovinu příjmů, třetina třetinu atp. Proto rovná čára na horním obrázku ukazuje totálně rovnostářské rozdělení příjmů. Úplný ideál komunistů. Naopak úplně dole vidíme totální nerovnost, když nikdo nevlastní nic, bílá čára klouže po nule, až se dostaneme k někomu, kdo vlastní 100 % všeho. Podobně jako faraon ve starověku. Samozřejmě, většinou se pohybujeme někde mezi těmito dvěma extrémy (prostřední graf obrázku). Potom rozdělení bohatství vypadá jako zaoblená křivka, kde polovině domácností přísluší méně než polovina všech příjmů. Giniho koeficient tedy měří, jak moc je zakřivená čára vzdálená od rovnostářského rozdělení (část A / část A + B). Čím blíže je tato hodnota k 1, tím méně je společnost rovnostářská.

Kolik je mnoho?

Na závěr vám ještě zvednu tlak. Zmíním pár čísel, která ukazují, jak vypadají příjmové nerovnosti ne mezi zeměmi, ale v jejich rámci. Například v USA shrábne 1 % domácností až 20 % všech příjmů. Pro srovnání: čtvrtina domácností na dně příjmové distribuce inkasuje méně než 4 % všech příjmů. Giniho koeficient v USA je tak na úrovni přibližně 0,4. Jak jsem už říkal, v Evropě jsou menší extrémy. Německý koeficient má hodnotu 0,29 a český ještě nižší. V současnosti se intenzivně diskutuje o tom, kolik je mnoho. Jinak řečeno, zda tyto rozdíly uvnitř zemí (obzvláště v USA) nezašly už příliš daleko. Mnoho ekonomů tvrdí, že ano, a poukazuje na zaostávání systému vzdělávání za technologickým pokrokem (na což doplácejí zejména chudší vrstvy), na daně velkých korporací snižované přes různá mezinárodní daňová schémata, na přílišnou ochranu trhu ve prospěch stávajících hegemonů nebo na velký politický vliv silných firem.

Kniha Rychlokurz geniality, Ľudovít Ódor

Co jsme se naučili?

Že nápady, inovace a reorganizace společnosti, umocněné průmyslovou revolucí, vysvobodily lidstvo z pasti existenčního minima. Větší produktivita práce dokázala hravě porazit i výrazný nárůst populace za poslední dvě století, ale stále jsou zde země, které do tohoto vlaku nedokázaly naskočit.

Dobrá zpráva je, že dnes je svět mnohem lepší místo pro život, než byl v polovině dvacátého století. Díky globálnímu obchodování se podařilo vytáhnout z absolutní chudoby miliardy lidí. Čína a Indie dohánějí Evropu a Ameriku a zajišťují svým občanům větší prosperitu. Na druhé straně však rostou příjmové rozdíly uvnitř zemí. Zčásti opodstatněně, jelikož nejlepší inovace nyní umí vizionáři prodat na celém světě, nejen v rámci svého okresu či země. Jsou však i smutné důvody rostoucích rozdílů, a to především nedostatečná připravenost současného vzdělávání na nástrahy technologického pokroku. V jednadvacátém století proto budeme zápasit i s těžkými otázkami příjmových rozdílů. Několika z vás může vrtat v hlavě, zda přes hospodářský růst neničíme globální klima a dokdy je růst vůbec možný. Výborně, čtěte dál a dozvíte se.

Ľudovít Ódor (1976) je viceguvernérem Národní banky Slovenska, vystudoval matematiku a management na Matematicko-fyzikální fakultě Univerzity Komenského. Pracoval jako analytik finančních trhů, jako hlavní ekonom a ředitel Institutu finanční politiky Ministerstva financí, působil jako člen Bankovní rady NBS, byl poradcem předsedy vlády a ministra financí, členem Rady pro rozpočtovou odpovědnost a je hostujícím profesorem na Středoevropské univerzitě v Budapešti (CEU). Podílel se na řadě významných rozhodnutí v oblasti hospodářské politiky na Slovensku a je autorem řady odborných publikací. Napsal trilogii Ekonómia z nadhľadu (Trend 2007), Krízonómia z nadhľadu (Trend, 2009) a Investovanie z nadhľadu (Trend, 2015).

Debata N: Supervolební rok v české politice
Jak moc mohou různé volební strategie rozštěpit vládní koalici a co se může změnit po eurovolbách a krajských a senátních volbách v Česku? Do jaké míry může výsledek letošních trojích voleb ovlivnit zásadní volby do Poslanecké sněmovny příští rok?

Redaktorka Deníku N Markéta Boubínová si do debaty v Knihovně Václava Havla pozvala politoložku Annu Shavit (FSV UK), sociologa Martina Buchtíka (STEM) a redaktora Jana Tvrdoně (Deník N). V úterý 5. března od 19 hodin.

Pokud máte připomínku nebo jste našli chybu, napište na editori@denikn.cz.

Literatura

Literatura faktu

Ekonomika, Věda

V tomto okamžiku nejčtenější