Deník N

Třetí světová od stolu s žetony. Americká armáda cvičí i pomocí deskovek, česká k válečným hrám hledá cestu

Co udělá protivník, když my uděláme toto? A jak zareagujeme na jeho akce? Foto: Naval Postgraduate School

Budoucí američtí mariňáci v dubnu v důkladné simulaci vyzkoušeli, jak by se mohly odvíjet první dny a týdny třetí světové války. Česka se fronta nedotkla – a příliš rozvinuté tu není ani využívání „válečných her“ k tréninku schopností vojáků. Armáda ale začíná opatrně mluvit o zlepšení.

Rusko postupně pohltilo Ukrajinu a Pobaltí, ale teprve ohrožení Polska přimělo NATO k úplné mobilizaci. Čína chce odvést pozornost od dluhové krize invazí na Tchaj-wan, zatímco jsou Američané zaměstnaní v Evropě. Mezitím Kim Čong-un vrhl své síly na jih přes 38. rovnoběžku, aby sjednotil Korejský poloostrov. Tak začal scénář, který si v dubnu procvičili studenti americké Vysoké školy válečné Námořní pěchoty.

Týmy kadetů na obou stranách měly dopředu daný rozpočet a 75 položek, z nichž mohli na začátku „nakoupit“ různé bonusy – od další letadlové lodě přes posílení logistiky po důkladnější investice do předválečné diplomacie a budování spojenecké jednoty. A sadu podrobných pravidel, podle nichž se průběh hry vyhodnocoval: kam a jak jednotky jde poslat, jak rychle tam dorazí, jak zjistit pravděpodobné výsledky střetů…

Celé to zní jako desková hra, složitějším válečným deskovkám se ostatně také říká wargames, stejně jako této armádní kratochvíli. I ta se pořádá u stolu, nad mapou s žetony jednotek, žádní vojáci v terénu nepobíhají.

A také tato kratochvíle pomáhá rozhodovat války. Ne že by nahrazovala výcvik v poli, může ho ale doplnit, když se ví, jak na to.

Podle pruského vzoru

V Česku fenomén válečných her využívaných pro armádní výcvik tolik rozšířený není (z čehož nelze šmahem vinit jen vojáky, ale o tom později). Shodou okolností se ale pár týdnů po americké simulaci dostalo do povědomí jméno generála Karla Řehky, který se jimi před časem zabýval v příspěvku do sborníkové knihy Na rozhraní. V anotaci Ceny Arnošta Lustiga, kterou obdržel, stojí, že se věnuje i teorii ozbrojených konfliktů.

Jeho teze, proč si má smysl „hrát na válku, dokud je to jen hra“, je prostá:

Tento článek je exkluzivní obsah pro předplatitele Deníku N.

Armáda ČR

V tomto okamžiku nejčtenější