Deník N

Jeden den v komunitě drogově závislých: Tady zjišťujeme, kdo jsme. Schovávali jsme se za perník a herák

Terapeutická komunita Magdaléna nedaleko Mníšku pod Brdy. Ranní kruh slouží ke zhodnocení svých stavů a organizaci dne. Foto: Ludvík Hradilek, Deník N
Terapeutická komunita Magdaléna nedaleko Mníšku pod Brdy. Ranní kruh slouží ke zhodnocení svých stavů a organizaci dne. Foto: Ludvík Hradilek, Deník N

Uprostřed lesů za Mníškem pod Brdy sídlí jednadvacátým rokem komunita Magdaléna, kde se léčí drogově závislí. Strávili jsme s nimi den a nahlédli do tamního striktního režimu i do nitra lidí, kteří zápolí sami se sebou.

Betonovou budovou bývalé raketové základny se přesně ve tři čtvrtě na osm ráno rozléhá gong. „Je úterý třicátého dubna a svátek má Blahoslav. Zprávy dne: kraje rozdělávání ohňů nezakážou. Takže dneska budeme pálit čarodějnice,“ předčítá mladý muž desítce rozespalých lidí sedících v kruhu.

Mladík s ostře řezanými rysy v obličeji je devětadvacetiletý Pavel, který přes deset let bojuje se závislostí na drogách. Stejně jako ostatní sem přišel, aby si tady „kompletně zrekonstruoval život“, jak říká vedení komunity.

Pro mnoho lidí je to prý poslední možnost, jak se závislosti zbavit. A podle statistik sedm z deseti členů komunity uspěje a po ročním pobytu s drogami skončí.

„Pervitin, heroin, alkohol, gambling,“ jmenují jeden po druhém v kolečku své démony (nejčastěji jejich kombinaci), když se mi představují. Je jim od třiadvaceti do dvaačtyřiceti, ti nejstarší se se závislostí potýkají střídavě už dvě desítky let. Přišla jsem s nimi prožít den a přiznávám se k mírné závislosti na sociálních sítích. I s tou bych se musela jako člen komunity poprat – při nástupu se odevzdává mobil. Na něj i na počítač mají lidé přístup jen na požádání.

„Dnešní motto: cokoliv slyšíme, je názor, nikoliv fakt. Cokoliv vidíme, je úhel pohledu, nikoliv pravda,“ pokračuje Pavel ve vedení ranní komunity. Každodenní sešlosti, kde lidé mohou vyjádřit, jak se cítí, a popsat, co prožívali v posledních hodinách.

Co se může jevit jako banalita, je přitom pro lidi, kteří se zde léčí, důležitá součást terapie. Učí se poznávat sami sebe. Nikdo z nich totiž nepropadl drogám proto, že je to „frajeřina“. Za drogu schovávají hlubší problémy, které si s sebou nesou často už z dětství.

Skupina se právě vrátila z týdenní pouti po Rychlebských horách. „Jsem spokojená, ale na zátěžáku jsem se cítila dost špinavá a nekomfort mě dostal do psychického stavu, kdy jsem to moc nezvládala,“ přiznává drobná tmavovláska Ilona. „Připomínalo mi to dobu, kdy

Tento článek je exkluzivní obsah pro předplatitele Deníku N.

Reportáž

V tomto okamžiku nejčtenější