„Jsme připravení zemřít.“ Charkovští vzdorují agresi s mobilem v ruce, pomáhají jim i Češi
Kvůli ruské agresi z Charkovské oblasti odešly stovky tisíc lidí, včetně mnoha profesionálů a vyšetřovatelů, kteří by se monitorování a dokumentování válečných zločinů běžně věnovali. Úkol tak vzali do rukou lidé, kteří se rozhodli zůstat a bojovat svým vlastním způsobem – beze zbraně, s mobilem v ruce a především s vírou, že ruské ničení a vraždění nezůstane bez postihu. Dnes sklízí první úspěchy na své odvážné a často také nebezpečné cestě za spravedlností, a to i díky pomoci několika Čechů, pro které se hranice mezi „my“ a „oni“ dávno smyla a po měsících strávených na Ukrajině mluví už pouze o jedné válce, té společné, „naší“.
Tento text pro vás načetl robotický hlas. Pokud najdete chybu ve výslovnosti, dejte nám prosím vědět. Audioverze článků můžete poslouchat v rámci klubového předplatného. Plné znění audioverzí článků je dostupné pouze pro předplatitele Klubu N. Upgradujte své předplatné. Plné znění audioverzí článků je dostupné pouze pro předplatitele Klubu N. Předplaťte si ho také.
Desítky děr po střelách a šrapnelech v zelené fasádě vyplňuje žlutá izolační pěna. Vítr bubnuje do plastových fólií, které suplují sklo v oknech, a na rohu rodinného domu do očí bije velké nasprejované písmeno Z. To všechno jsou zbytky přítomnosti ruských jednotek v obci Dovhenke, jedné z nejzasaženějších v Charkovské oblasti.
„Byla to tak krásná vesnice,“ popisuje s nostalgií v hlase místní učitelka Natalija Demčenko, která se jako jedna z mála do svého bydliště po osvobození obce ukrajinskou armádou vrátila.
„Můj syn i manžel jsou v ZSU (Ozbrojené síly Ukrajiny, pozn. red.). Jsem tu sama, ale aspoň jsem doma. Mám tu psa a taky několik koček,“ říká s úsměvem. Z papírové krabice ve vyhřáté kuchyni provoněné čerstvě zalitou kávou se po chvilce škrábou dvě koťata – pár týdnů staré přírůstky do rodiny a symbolická ukázka toho, že se do osvobozené Dovhenky vrací život. „Ale sousedé mi tu chybí,“ doplňuje dvaapadesátiletá učitelka matematiky. Před válkou tu žilo přes šest set lidí. Dnes se počet obyvatel podle ní ustálil na čtyřiadvaceti.
„První nálet přišel 13. března. Bylo to strašidelné, vzbudil nás kolem čtvrté ráno. Vyskočili jsme z postele a vůbec nechápali, co se děje,“ vzpomíná na údery, které zasáhly místní zemědělské podniky a později také školu, kde třicet let učila. Útoků postupně přibývalo, až obec přišla o elektřinu a s ní i o přívod vody.
Aby mohli s manželem napájet dobytek, rozpouštěli sníh. Alespoň do doby, než
