Deník N

Průvodce inteligentního voliče po vlastním osudu: Jak nezabloudit v „evropských“ slibech českých stran

Mnohdy se konkrétními sliby politici ani moc nezdržují. Foto: Jan Jiřička, Deník N
Mnohdy se konkrétními sliby politici ani moc nezdržují. Foto: Jan Jiřička, Deník N

Analýza Jiřího Pehe: Tuzemské politické strany jdou do evropských voleb s programy, které sice možná na první pohled působí ambiciózně a promyšleně, ale ve skutečnosti jsou ve většině případů zcela nereálné. Tak si je proberme.

Sliby, na něž před volbami do Evropského parlamentu lákají strany voliče zejména, si volně pohrávají s cíli, z nichž některé by vyžadovaly změny základních smluv Evropské unie, s prioritami, k jejichž prosazení je zapotřebí většiny evropských poslanců. Některé z těchto cílů se navíc Evropského parlamentu, do něhož se volby konají, ani vzdáleně netýkají.

Téměř žádný z předvolebních programů nespecifikuje, proč zrovna úspěch konkrétní strany ve volbách do europarlamentu by měl k prosazení priorit strany napomoci. Jinými slovy: strany, které nejsou členy největších frakcí (které by snad mohly společně některé z navrhovaných změn iniciovat), voličům nesdělují, jaká spojenectví a jaké metody přesvědčování chtějí k prosazení svých cílů využít.

Volební programy a slogany jednotlivých českých politických stran tak v praktické rovině většinově zůstávají na úrovni deklarací. Ty mohou voličům samozřejmě pomoci, aby si udělali lepší obrázek, než měli doposud, o postojích té které strany k samotné EU, ale téměř nijak jim nepomohou, pokud jde o možnosti té které strany svoje cíle reálně prosazovat.

Kde a jak se rozhoduje

Všechny české politické strany oslabují věrohodnost svých volebních programů už tím, že zamlčují, že v unii existují různé úrovně rozhodování. Každá má zásadní vliv na to, jak snadno, či obtížně lze jakoukoliv změnu prosadit.

Pokud jde o pořadí obtížnosti, s jakou se případné změny prosazují, na vrcholu stojí revize základních smluv Evropské unie, k nimž je zapotřebí ratifikace všemi jednotlivými členskými státy. O úroveň níž najdeme rozhodnutí, k nimž je zapotřebí jednomyslného hlasování Evropské rady (premiérů, popřípadě hlav členských států), ale není zapotřebí ratifikace v členských zemích.

Ještě o další úroveň níž je legislativní proces, v němž o nové evropské legislativě rozhodují společně na návrh Evropské komise Rada Evropské unie (sestávající z ministrů členských zemí v dané oblasti a rozhodující zpravidla kvalifikovanou většinou) a Evropský parlament. Ten má nejdůležitější pravomoci při jednání o unijním rozpočtu, který může zamítnout, přičemž jednání o něm pak musí začít znovu.

Evropský parlament hraje též důležitou roli při kontrole ostatních unijních institucí, interpelacích a posuzování petic evropské veřejnosti. Neméně důležitou pravomocí je, že nový předseda či předsedkyně Evropské komise může být na návrh Evropské rady ustanoven pouze s jeho souhlasem.

Tato krátká inventura je v kontextu volebních programů českých politických stran důležitá, protože některé jejich sliby může informovaný volič ignorovat jen jako plané deklarace. Když jde tedy kupříkladu hnutí Svoboda a přímá demokracie do eurovoleb s cílem přivodit konec Evropské unie a vrátit spolupráci evropských zemí na úroveň integrace, která existovala před Maastrichtskou smlouvou (tedy na úroveň Evropského hospodářského společenství), lze její program pro účely voleb do europarlamentu fakticky ignorovat. Pro dosažení svého hlavního cíle by totiž potřebovala změnu základních smluv, k čemuž je zapotřebí jednomyslné ratifikace všemi členskými státy.

Do přihrádky „nerealizovatelné a s volbami do Evropského parlamentu nijak nesouvisející“ lze založit i plány premiéra Andreje Babiše posílit pravomoci členských států tak, aby se většina unijních rozhodnutí musela přijímat jednomyslně v Evropské radě. I k takovému posunu by bylo zapotřebí změn základních unijních smluv a dohod (zejména Lisabonské smlouvy), které rámcově určují, o čem se rozhoduje jednomyslně a o čem kvalifikovanou většinou. Nejenže většina členských států nepřipustí takový ústup od dosažené úrovně evropské integrace, jaký si představují Babiš nebo Okamura, ale není také jasné, proč o tom vůbec diskutovat v souvislosti s volbami do unijního parlamentu. Ten by totiž ve schvalování takové změny nehrál významnější roli.

Co obecně mohou strany prosadit

Poněkud chvástavý tón některých českých politických stran v nabídce toho, co všechno chtějí v případě úspěchu ve volbách zařídit, není na místě také proto, že

Tento článek je exkluzivní obsah pro předplatitele Deníku N.

Analýza

V tomto okamžiku nejčtenější