Vystát frontu? To se v Británii musí umět. A pak si to můžete i dokonale užít
Britský deník Terezy Anteneové: Čekání na cokoliv má v ostrovním království svá pevná pravidla. A ta se cizinec musí co nejrychleji naučit.
Češi neumějí pořádně stát fronty. Berou to jako ztrátu času, předbíhají, tvoří chumel, jsou schopni se i poprat, hudrují, pomlouvají, obrací oči v sloup, to vše jen aby nemuseli čekat déle než ostatní. Že právě toto chování celý proces čekání prodlužuje, je všem jasné. Je to ale jakýsi zavedený pořádek, který řada lidí v České republice tak nějak respektuje. Možná to máme vepsané v genech, jen co se narodíme, a praktikujeme už v jeslích a patřičně zdokonalujeme také v mateřské školce.
Jaké je pak ale rozčarování takového člověka, pokud se přestěhujeme do země, kde platí pravidla úplně jiná. Britové totiž fronty také stojí, a údajně i rádi! Je to dokonce bráno jako jakýsi národní rys. Na fronty tady dokonce existují psaná i nepsaná pravidla. Takže pokud se nechcete dostat do křížku s domorodci, ať vás ani ve snu nenapadne frontu předběhnout. Je to totiž faux pas, při kterém narušujete takřka dokonalý lineární tvar.
Nedávno jsem ovšem četla, že Britové vlastně fronty nenávidí stejně jako každý jiný národ, jen jsou příliš slušní na to, aby nerespektovali zavedené konvence, a tak nemají rádi i všechny ostatní, kdo je porušují. Tradice se údajně datuje do začátku devatenáctého století, do dob industriální revoluce, která do měst přivedla více lidí za prací. Více lidí ale také znamenalo, že se vše muselo najednou dělat organizovaně, nejen nakupovat v obchodech, ale třeba i poslat dopis na poště. A tak, aby se zachovala efektivita procesu, lidé museli do front.
Fronta tu není? Tak si ji vytvořím
Reputaci „spořádaných stojičů front“ ale Britové získali až za druhé světové války, kdy vláda nabádala své občany v rámci propagandy, aby organizovaně čekali, až na ně přijde řada na příděl jídla. Každý byl prý patřičně mrzutý, což ale Britům jaksepatří vyhovovalo. Dnes tak stojí fronty nejen v kantýnách na oběd, ale také na autobus (i jednotliví členové rodiny se musí řadit za sebou), na kino, v krámě na zaplacení nebo na přenosné záchody na festivalech.
Zvyk je dokonce tak silný, že Britové aktivně fronty vyhledávají se slovy: „Je toto konec fronty?“ A pokud prý žádnou frontu nenajdou
