Tady nejsi v Praze. Reportáž z maloměsta, které oslovilo Václavák. Jak Pečky závisí na nezdolném hodináři a proč bledne pověst o perníkárně
Jsou přímo na trati. Mají svého bezdomovce, aktivistu, Masaryka, Cimrmana i obchodníka s chudobou. Někdejšího generálního tajemníka KSČ Miloše Jakeše jako čestného občana a hodináře, který nesnáší absence. Prostě Pečky.
Tohle město leží na hranici, za kterou je už každodenní dojíždění do Prahy utrpením. Zároveň je ale pro realitní makléře přitažlivou destinací – i nepříliš majetní a na hypotéky odkázaní obyvatelé metropole toužící po domečku „za Prahou“ si tady dokážou najít svou vysněnou nemovitost.
Středočeské maloměsto se proslavilo ještě jinak než doposud – dodnes mělo pověst největší varny perníku v České republice. Pečky mají starostku. A ta oslovila Václavské náměstí na dosud největší protivládní demonstraci.
Je první první dámou Peček, která promluvila ke stodvacetitisícovému davu. Devětatřicetiletou Alenu Švejnohovou v tu chvíli poslouchalo 26krát víc lidí, než mají Pečky obyvatel.
„Chceme-li některé věci změnit a udržet, musí se alespoň někteří z nás dát na politiku,“ vysvětlila účastníkům demonstrace své pohnutky, které ji, vystudovanou právničku, přivedly z pozice gymnazijní profesorky na pražském PORGu na pečeckou radnici.
„Podařilo se nám dát v Pečkách dohromady skvělý tým lidí, se kterým sdílíme nejen společné hodnoty, ale i chuť věci měnit. Pojďme takové týmy vytvořit i pro krajské volby v příštím roce. Pojďme to začít opravovat odspodu,“ pronesla vlastně totéž, co jí pomohlo k volebnímu úspěchu.
Se svým sdružením Naše Pečky s přehledem vyhrála loňské komunální volby (sdružení nezávislých kandidátů získalo 39,6 procenta hlasů, druhá byla ODS s 24,4 procenta a třetí komunisté s 12,7 procenta). A po složitých rozhovorech s přáteli i odpůrci se matka čtyř dětí nastěhovala do kanceláře starosty. Chce ukázat, že tohle město stojí za to.
Pedant s vášní pro něžné stroje
Naprostou raritou Peček je ale Jaroslav Kučera zvaný Fejtek. Sraz jsme měli za deset minut dvanáct před radnicí.
„Který den by se vám hodil, pane Kučero?“
„To je jedno, kterýkoliv.“
„Tak asi víkendy raději ne…“
„Já tam chodím každý den. Když je nenatáhnu, nepůjdou.“
I kdyby se náhodou zastavily krásné staré hodiny na radniční věži, lze se řídit, co se týče času, dost přesně podle pana Kučery. Už 32 let každý den vyjde po půl dvanácté z domu, projde hlavní pečeckou třídou až na náměstí, které se dnes jmenuje T. G. Masaryka, jehož socha tu stojí na stejném místě jako kdysi socha Klementa Gottwalda.
Vejde do budovy radnice a po schodech zamíří na půdu. Pracovníci úřadu ho vesele zdraví a on odpovídá poněkud monotónním hlasem člověka, který se soustředí většinu života na hodinové stroje. Mine zaprášené obrazy bolševických předáků, mezi nimiž marně hledám ten, na němž by byl Jakeš. A dojde až do věže.
„Tady to je. Prosím, nestoupejte si tadyhle blízko, jednou mi spadlo závaží při údržbě támhle odsud až na podlahu, a to by vás nejspíš zabilo.“
Pana Kučeru zná v Pečkách každý. Přitom
