Deník N – rozumět lépe světu

Deník N

Český film se odmítl vyrovnat s naší historií. Poláci z ní čerpají dodnes, i proto jsou na špici

Vavřinec Menšl začínal s přehlídkou česko-polského filmu, v těchto dnech uvádí už 10. ročník festivalu. Foto: Ludvík Hradilek, Deník N
Vavřinec Menšl začínal s přehlídkou česko-polského filmu, v těchto dnech uvádí už 10. ročník festivalu. Foto: Ludvík Hradilek, Deník N

„Kde nejsou otázky a emoce, tam je mrtvo. A tady v té oblasti mrtvo rozhodně není,“ míní ředitel středoevropského filmového festivalu Vavřinec Menšl. Střední Evropa je pro něj tavicí kotel energie, který nabízí drsně a zároveň jemně zpracovaná historická a sociální témata. Stejně jako témata vztahů, homosexuality a boje se životem. Desátý ročník festivalu přináší další várku toho nejlepšího (a nejnáročnějšího) z české, polské, slovenské a maďarské kinematografie.

Tento text pro vás načetl robotický hlas. Pokud najdete chybu ve výslovnosti, dejte nám prosím vědět. Audioverze článků můžete poslouchat v rámci klubového předplatného. Plné znění audioverzí článků je dostupné pouze pro předplatitele Klubu N. Upgradujte své předplatné. Plné znění audioverzí článků je dostupné pouze pro předplatitele Klubu N. Předplaťte si ho také.

V rozhovoru se mimo jiné ptáme:

  • Co mají filmy ze zemí Visegrádské čtyřky společného?
  • Jak atmosféra v zemi ovlivňuje tamější kinematografii?
  • Jak jednotlivé státy pracují s historickými i aktuálními tématy?
  • Kam se filmy daného regionu posouvají?
  • Nechybí ani ředitelovo doporučení, jaké festivalové filmy neminout.

Zaujalo mě, že porota vašeho festivalu uděluje jednu speciální cenu filmům, které nějak vybočí. Co ale mají středoevropské filmy společného, kromě prostoru, kde byly natočené?

Střední Evropa je především rozmanitá a hodně odlišná, zároveň ji spojuje prvek společně prožitých dějin a historie, která se nás všech nějakým způsobem dotýká. Tato území se vždycky proplétala, ať už jde o faktické hranice, nebo důležitost jednotlivých zemí. Jednou se říkalo, že je středem Evropy Berlín, jindy Praha, Paříž nebo Varšava. Jednotlivé národy mají různé vztahy a drobné šarvátky. Poláci říkají, že mají rádi Čechy, Češi ale mají v průzkumech nejradši Slováky. S trochou nadsázky se Maďaři zas s Čechy kvůli roku 1956 moc nebaví. Jsme živý region. S oblibou říkám, že je to tavicí kotel tvůrčí energie. Společnou historii reflektuje každá země trochu jinak, což je právě bod k diskuzi. Kde nejsou otázky a emoce, tam je mrtvo. A tady mrtvo rozhodně není.

Stejné je to s filmem. Když lidé po filmu vyjdou z kina a jen pokrčí rameny, tak pravděpodobně nestál za to. Když se ale jeden divák rozčiluje, jaký to byl hrozný film, a druhý říká, že byl skvělý – a málem by se mezi sebou porvali –, tak film vyvolal emoci a pravděpodobně i nutí k zamyšlení. Pak se dá říci, že o něco opravdu jde. A to jsou právě filmy, které mě zajímají.

Co je tedy oním tematickým vybočením, které porota oceňuje?

Porota pochopitelně neoceňuje film jen podle toho, jestli tematicky vybočuje, ale je pravda, že do nominace festivalu se dostávají spíše náročnější témata. Často se také jedná o filmy, které se do běžné distribuce nemají šanci dostat, protože nějakým způsobem vybočují. Nicméně každý rok je to jiné a je jedno, jestli jde o komedie, tragédie nebo sociální drama.

Mě osobně baví filmy, které dokážou vtáhnout do děje a nutí k zamyšlení. Někdy vidím pět šest filmů za jediný den a z toho jeden nebo dva jsou tak fenomenálně zahrané, že dokážou vtáhnout do děje i s botami.

Ale ať se vrátím k předchozí otázce. Všechny země Visegrádu mají za sebou plus minus 40 let totalitního režimu, což je sdílený prožitek, který se s námi nese dodnes a chtě nechtě nás ovlivňuje. Zároveň se každá země s prožitou historií vyrovnává trochu odlišně. A tak je logické, že se i toto téma promítá do kinematografie. Vidíme v ní odraz prožitku střední Evropy, jaké řešíme otázky, co je pro nás zásadní. Například česká kinematografie se velmi váhavě staví k vyrovnání se s minulostí, zatímco Poláci toto téma řeší do morku kosti.

K nám musí přijít polská režisérka, aby zpracovala jeden z nejsilnějších momentů naší totality.

Přesně. U Hořícího keře (film o upálení Jana Palacha od režisérky Agnieszky Holland, pozn. red.) byl krásně vidět nadhled, který nám dělá velký problém. My se tváříme, že to období téměř nebylo a tím pádem jsme se z něj pořád nevyhrabali. Trochu se bojím, že jsme

Tento článek je exkluzivním obsahem pro předplatitele Deníku N.

Film

Visegrádská 4

Kontext N

V tomto okamžiku nejčtenější