Proč ženy mohou plakat, nemohou se zlobit, a muži přesně naopak
„Pravidla chování, která určují, co znamená být ženou a mužem, jsou ve společnosti hluboce zakořeněná. Snažíme se podle nich chovat i v případech, že jsou s emocemi, které cítíme, v rozporu,“ říká v rozhovoru behaviorální a datová analytička.
Tento text pro vás načetl robotický hlas. Pokud najdete chybu ve výslovnosti, dejte nám prosím vědět. Audioverze článků můžete poslouchat v rámci klubového předplatného. Plné znění audioverzí článků je dostupné pouze pro předplatitele Klubu N. Upgradujte své předplatné. Plné znění audioverzí článků je dostupné pouze pro předplatitele Klubu N. Předplaťte si ho také.
Pragya Agarwal je přesvědčena, že způsoby, jakými vyjadřujeme své emoce, se během života musíme naučit. Nevěří v sadu univerzálních emocí, v to, že jsou ženy ze své podstaty empatičtější, nebo že jsou muži agresivnější – tvrdí, že to všechno jsou očekávání, která vyplývají z naší kultury, společnosti a historie.
„Dívkám odmalička říkáme, aby byly opatrnější, aby se usmívaly, uklidnily, aby byly soucitné. Klukům tvrdíme, že chlapi nepláčou, a pokud pláčou, chovají se ‚jako holky‘. A podobná pravidla se učíme neustále,“ popisuje Agarwal.
Negativní dopady podobných očekávání vidí v mnoha oblastech: V domácnostech, na pracovišti, ve veřejné sféře, v medicíně i oblasti duševního zdraví. A podobnou sadu předsudků a stereotypů si podle ní v sobě nese každý z nás.
V rozhovoru se mimo jiné dočtete:
- Proč Agarwal věří, že mužské a ženské vyjadřování emocí vyplývá z kultury?
- Kdy vzniklo ve společnosti přesvědčení, že muži nepláčou?
- Za jakých okolností je přijatelné, aby žena ukázala hněv?
- Jak by vypadal svět, ve kterém by každý mohl vyjadřovat emoce svobodně?
- A lze slovo „hysterický“ použít nesexistickým způsobem?
Hlavní premisa vaší knihy spočívá v tom, že naše kulturní přesvědčení o emocích jsou propletené s našimi představami o tom, co znamená být ženou či mužem. Tedy že emoce jsou ve společnosti genderovány. Dokážete si vzpomenout na situaci, kdy jste si naposledy řekla: „Tak přesně tohle mám pod genderovanými emocemi na mysli.”?
Takové situace se dějí tak často, že na něco podobného v naší společnosti narazíme vlastně každý den. Když například vášnivě vyjadřuji názor nebo jsem zkrátka o něčem silně přesvědčená, snadno se stane, že to někdo přetaví do předpokladu: „Proč jsi naštvaná?“ Vždy, když se to stane, překvapí mě to, protože naštvaná nejsem. Jakmile ale něco podobného slyšíme – a speciálně ženy –, je snadné tomu uvěřit: „Aha, možná jsem doopravdy naštvaná, možná jsem tvrdohlavá, možná bych se měla uklidnit.“ Stává se to ve veřejném životě, na pracovišti i v soukromí, je to běžná forma „gaslightingu“. Když cítíte frustraci, musíte ji zmírnit, usmát se.
Dám vám konkrétní příklad: Nedávno jsem se v Londýně registrovala v hotelu a zaměstnanec si ode mě vyžádal doklady. Překvapilo mě to, protože jsem už v hotelech stejného řetězce přespávala vícekrát a vždy mi stačilo číslo rezervace. A tak jsem zeptala: „Proč potřebujete vidět mé doklady? Všimla jsem si, že jste je nechtěl od nikoho přede mnou.“ Zaměstnanec hotelu se začal chovat velmi hrubě, to mě rozladilo. Racionálně jsem se ho snažila ptát na důvody a on mi začal tvrdit, že jsem rozzlobená. Vinu a zodpovědnost okamžitě hodil na mě.
Než se pustíme do společenské debaty o emocích, musíme se nejprve zastavit u vědecké roviny. Dnes mezi výzkumníky existují dva přístupy k emocím. První vyplývá z darwinismu a tvrdí, že každý z nás v sobě nosí určitou univerzální sadu emocí, a to bez ohledu na kulturní kontext, ve kterém žijeme. Podle druhého přístupu, ke kterému se hlásíte i vy, jsou ale emoce do značné míry naučené a jsou tedy produktem kultury a společenských zvyklostí. Proč je podle vás správný právě druhý přístup?
Protože si myslím, že teorie o univerzálních emocích obsahuje mnoho nedostatků.
Darwin a mnoho výzkumníků po něm se snažili vztáhnout jeden model či šablonu na každého bez ohledu na kulturní a sociální kontext. Víra, že všichni vyjadřujeme emoce jedním způsobem, je ale velmi etnocentrická. Znevýhodňuje lidi z jiných než západních kultur, nebo lidi neurodiverzní, kteří zkrátka emoce vyjadřují jinak. Tato teorie podle mě lidi dehumanizuje, stereotypizuje, předpokládá, že se všichni chováme stejně. A když se takto nechováme, pak nejsme „normální“.
Darwin a další výzkumníci tvrdili, že existuje šest nebo sedm univerzálních emocí, které určitým způsobem vyjadřujeme všichni. Mnohé experimenty se opíraly o to, že výzkumníci lidem ukázali daný výraz tváře a pak se zeptali: „Jaká emoce to je?“ Některé z nich ovšem zkoumaly jen velmi malý vzorek, s respondenty pouze ze Západu, a i když pracovali s lidmi z jiných kultur, často jim pokládaly návodné otázky, které směřovaly k potvrzení hypotézy: „Vypadá tento člověk šťastně? Vypadá smutně?“ Experimenty zkrátka obsahovaly silná zkreslení.
Teorie o univerzálních emocích zároveň tvrdí, že způsob, jakým emoce pociťujeme a jakým je vyjadřujeme, se od sebe zásadně neliší – že předtím, než své emoce ukážeme druhým, je neupravujeme. Já věřím mnoha sociálně-behaviorálním výzkumům, které od té doby vznikly a které ukazují, že veškeré naše společenské chování se odvíjí od pravidel, jež ve společnosti existují. Máme tedy i určitá „emoční pravidla“ a věříme, že se podle nich máme chovat: Měli bychom se usmívat a vytvářet tím u jiných pocit komfortu, měli bychom vypadat smutně, když jsou smutní jiní. Podle těchto pravidel se snažíme chovat i v případech, že jsou s emocemi, které cítíme, v rozporu. Emoce modulujeme, přizpůsobujeme, regulujeme, teprve pak je ukážeme.
I dnes ale stále existují důležití výzkumníci, kteří v univerzální emoce věří. Dobrý příklad je možná Paul Ekman, jeden z nejvlivnějších psychologů 20. století a autor jednoho z modelů univerzálních emocí…
Určitě – a já sama z práce, kterou Paul Ekman odvedl, mnohé oceňuji. Podobné modely a šablony chápu jako způsoby, kterými kategorizujeme svět, abychom mu lépe rozuměli. To je v pořádku. Avšak pokud ho kategorizujeme, aniž bychom hledali nuance, může to vytvářet dojem, že jde o jediný způsob, jak se lze na svět dívat.
Já si myslím, že na něj v nuancích nahlížet musíme. Snažím se tedy říci: To, jak
