Přerodem prošel před 40 lety a od té doby je čím dál mocnější. Evropský parlament
Změna z nevoleného poradního orgánu na přímo volený a neustále sílící zamávala integrací Evropy. Dala evropským voličům do ruky hlasovací lístek, díky kterému dnes ovlivňují schvalování legislativy. A na kandidátky během 40 let přilákala lidi od nejoddanějších promotérů sjednocování kontinentu přes podnikatele a pornoherečku Dolly Buster až po zastánce národních států, kteří chtějí EU rozložit zevnitř.
Nebylo to tak vždy a není to tak dlouho. Evropský parlament (EP) byl původně jen nepřímo voleným orgánem, složeným z poslanců státních parlamentů, a hlavně byl orgánem poradním. Neměl žádné reálné pravomoce. To se ale mělo postupně změnit. Dnes už europoslanci dokáží vládám členských zemí a Komisi i zatopit.
EP je stejně starý jako organizace, které se postupně vyvinuly v dnešní Evropskou unii. Poprvé se sešel v roce 1952 jako Společné shromáždění Evropského sdružení uhlí a oceli (ESUO). Tvořilo ho 78 poslanců vybraných z národních parlamentů tehdejších 6 členských zemí (Německa, Francie, Itálie a Beneluxu).
Když v roce 1958 Římskými smlouvami vznikly organizace Evropské hospodářské společenství (EHS) a Euratom, stal se společným Evropským parlamentním shromážděním (EPS) pro všechny tyto tři organizace společně.
V roce 1967 EHS, ESUO a Euratom sloučily i své ostatní orgány do Evropských společenství (ES) a EPS změnil název na Evropský parlament (EP).
S tím, že parlament bude přímo volený, počítaly už ony zakládací smlouvy od 50. let, ale teprve na konci 70. let se členské státy přiměly dotáhnout tento projekt do konce. První přímé volby do EP se konaly v roce 1979 a od té doby se tak děje každých pět let, letos už celkem podeváté.
Sídla má Evropský parlament hned dvě a je to předmětem trvalého sporu i voličské kritiky. Evropští poslanci střídavě zasedají v belgickém Bruselu i francouzském Štrasburku (plus ještě „sedí“ sekretariát v Lucemburku). Bylo to ale francouzské město, které bylo (nadlouho) první. Teprve od roku 1985 sídlí Evropský parlament i v Bruselu, aby byli poslanci blíž ostatním klíčovým institucím EU, především Komisi. A přestože většina poslanců i států by si Brusel vybrala jako sídlo jediné, Francie si na summitu v roce 1992 v Británii prosadila jeho setrvání ve Štrasburku, kde se tak musí konat část plenárních zasedání.
1979: všechno je jednou poprvé
Úplně prvních voleb do Evropského parlamentu se už účastnili voliči v devíti zemích, protože mezitím přibyli tři noví členové – Velká Británie, Irsko a Dánsko. Volby si každá členská země organizuje sama a napříč kontinentem se tedy liší, podmínkou je jen to, že musí jít o
