Deník N – rozumět lépe světu

Deník N

Češka vyvinula zázračnou molekulu s raperským jménem PSMA-617. Lék je ve finále testů, zachránil už stovky mužů, kterým rakovina brala život

Martina Benešová. Foto: Marek Kučera, Reportér magazín
Martina Benešová. Foto: Marek Kučera, Reportér magazín

„Už první vyléčený pacient byl pro mě ohromná satisfakce, co se ale děje teď, to je monstrózní,“ říká ostravská rodačka a absolventka Karlovy univerzity, jaderná chemička Martina Benešová. Spolu s několika kolegy z Centra pro výzkum rakoviny v Heidelbergu před několika lety vymyslela a vyvinula radioterapeutikum PSMA-617 proti rakovině prostaty, které ozařuje přímo v těle pacientů nádorové buňky a nekompromisně je ničí. První pacienti – s metastázami v kostech celého těla – podstoupili terapii už pár týdnů po úspěšných experimentech na myších. Podle prognóz měli brzo zemřít, PSMA-617 je vyléčilo. Terapeutikum pokračuje v zatím vítězném tažení na klinikách po celém světě, v USA začala finální fáze klinických testů, která rozhodne, jestli se lék dostane na trh. Firmu, která byla vlastníkem licence na PSMA-617, kupuje farmaceutický gigant Novartis. A Martina Benešová je spoludržitelkou patentu.

„Je to jízda!“ napsala mi před pár měsíci česká jaderná chemička Martina Benešová zprávu. „Právě se ve Spojených státech rozjela poslední, závěrečná fáze klinického testování našeho léku. Má ‚fancy‘ název VISION. Je to klinická studie na 750 pacientech ve všech stadiích rakoviny prostaty. Jdeme do finále, ukončení této fáze to rozčísne.“

A před pár týdny došlo v krasojízdě PSMA-617 k dalšímu velkému zlomu. Švýcarský farmaceutický gigant Novartis oznámil, že za 2,1 miliardy dolarů koupí akcie firmy Endocyte, která je dosavadním držitelem licence.

Tohle je příběh třicetileté české vědkyně. A příběh (možná či snad) skutečně převratného léku na rakovinu prostaty.

Zrušený ortel smrti

Martinu a její farmakum PSMA-617 už (přiznávám, že s úžasem) sleduju několik let. Ostravská rodačka a absolventka Karlovy univerzity před pár lety (během své doktorandské stáže) v Heidelbergu vyvinula spolu s několika kolegy z Německého centra pro výzkum rakoviny radioaktivní farmakum, které umí přímo v těle pacienta s rakovinou prostaty najít nemocné buňky, „navázat“ se na ně, ozářit je a zničit. A to bez vážnějších vedlejších účinků.

Její zázračná molekula s raperským jménem PSMA-617 (původní jméno radioterapeutika neslo Martininy iniciály MB, nyní naopak ve vědeckém světě Martinu mnozí titulují jako Miss PSMA-617) se stala základem terapeutika, které se podává pacientům na desítkách klinik po celém světě (v rámci 1. a 2. fáze klinických testů, ve kterých se zjišťuje bezpečnost terapeutika a jeho účinnost). Jeho tažení zatím vypadá vítězně. Likviduje velmi pokročilé nádory i metastázy, které prorůstají zejména kostmi pacientů. Stovky nemocných mužů už díky němu přežily velmi pesimistickou prognózu.

…tak už jdeme do finále!

Letos v květnu ale došlo k zásadnímu pokroku. V USA se rozjela 3. fáze klinických testů, což je nejdražší, nejnáročnější a nejdelší fáze klinického testování potenciálního nového léku. Má se jí zúčastnit 750 pacientů vybraných podle předem jasně stanovených kritérií. Cílem je zjistit, zda je nové léčivo (případně i v kombinaci s jinými léčivy) proti konkrétní nemoci účinnější než současný tzv. zlatý standard léčby.

Teprve na základě výsledků třetí fáze klinických testů dochází k povolení nového léčiva pro léčbu dané nemoci v běžné klinické praxi.

Nábor pacientů pro 3. fázi stále probíhá v několika státech USA, zejména v Kalifornii, Indianě, Louisianě, Minnesotě, Nebrasce, Ohiu, Novém Mexiku a v Texasu. Předpokládaná doba ukončení studie se odhaduje na polovinu roku 2020.

„Vzhledem k tomu, že nemůžu výsledek nijak ovlivnit, tak z toho ani nejsem nervózní. Ale doufám, že studie dopadne dobře, a to především kvůli všem současným i budoucím pacientům s rakovinou prostaty.“

„To, co se děje, je monstrózní“

„Už první pacient, který se díky PSMA-617 vyléčil, pro mě znamená doživotní satisfakci. Ale to, co se děje teď, je monstrózní,“ neskrývá nadšení vědkyně, která postup do „trojky“ vnímá jako dárek ke svým třicátým narozeninám. „Sekli se jen o tři dny,“ směje se.

PSMA-617

PSMA (prostaticky specifický membránový antigen) je bílkovina, která se běžně vyskytuje v prostatě (ale i v mozku, ledvinách či slinných žlázách), pokud však v prostatě dochází k rakovinnému bujení, je jeho výskyt mnohonásobně vyšší než ve zdravých tkáních. (Nejde o veřejnosti známější PSA antigeny, které slouží jako nádorový marker pro krevní screening rakoviny prostaty).

Molekula PSMA-617, kterou Martina s dalšími členy heidelberského týmu vymyslela a vyvinula, se umí velmi spolehlivě navázat na PSMA a najít tak nádorové buňky, což je klíčové pro diagnostiku. Aplikuje se tedy do těla, putuje krevním řečištěm, až dorazí do oblasti, kde se vyskytuje PSMA, a „naskočí” na něj. Při zobrazení pomocí tomografu se ukáže, jak rozsáhlé onemocnění je, jak je agresivní a kde všude jsou (případně) metastázy.

Pak se ovšem z průzkumníka PSMA-617 stane bojovník. „Nasadí se na něj vhodný terapeutický radionuklid, který ničí nádorové buňky, ale jen v okolí svého výskytu, míří velmi přesně, jako nejlepší sniper. Opět doputuje k PSMA a naváže se na něj a spustí se mikroozařování přímo v těle pacienta. Ničí se jen to, co se ničit má, výrazně se snižuje poškození zdravých tkání a orgánů, což je hlavní problém jiných metod a naše obrovská výhoda,“ vysvětluje Martina Benešová.

„Stejný postup lze v principu využít pro různé vysoce toxické látky, které lze použít jen tehdy, dopravíme-li je na přesné místo, jinak nadělají víc škody než užitku. Obecně se tomuto typu léků říká SMDC (small molecule drug conjugates) a jde o jednu z nejnadějnějších moderních metod boje s rakovinou,“ uvádí léčbu pomocí PSMA-617 do kontextu nových trendů onkomedicíny vědecký redaktor Deníku N Petr Koubský.

Poslední sázka na život

První pacienti podstoupili terapii už pár týdnů poté, co se pomocí PSMA-617 vyléčily laboratorní myšky, a to díky výjimce v tzv. Helsinské úmluvě o testování léků (za specifických okolností lze léčivo aplikovat pacientům už v experimentální fázi jeho vývoje). Prvními pacienty byli muži v terminálním stadiu nemoci, kteří na tom byli kvůli metastázám tak zle, že tenhle experiment bylo to poslední, nač mohli lékaři vsadit.

„Jeden z nich byl dvaačtyřicetiletý táta dvou holčiček. Měl velmi agresivní formu rakoviny, zbývalo mu pár týdnů, ale on chtěl bojovat do poslední minuty, kvůli milované rodině,“ vzpomíná Martina a těžce potlačuje dojetí. Když mu lékaři nabídli možnost aplikace PSMA-617, souhlasil okamžitě. Druhý pacient, starší muž, byl spíše rezignovaný. Měl velké bolesti, byl unavený, zápas s nemocí už vzdával, ale nakonec souhlasil. „Už po pár dnech lékařům říkal, že má subjektivní pocit úlevy, zanedlouho začaly metastázy i podle objektivních scanů ustupovat, bylo to neuvěřitelné.“

Na videu je příběh pacienta, který absolvoval terapii s PSMA-617 v Austrálii. Měl metastázy v kostech a bolesti. Týden po první léčebném cyklu začal uklízet garáž.

Možný zisk? Pět miliard dolarů

Finanční částky, které se kolem licence a testování PSMA-617 točí, jsou závratné. Americká firma Endocyte licenci koupila od německé společnosti ABX, jež ji získala od držitelů patentu – tedy od univerzitní kliniky v Heidelbergu a Německého centra pro výzkum rakoviny (DKFZ). A zaplatila za ni předem dvanáct milionů dolarů. Pokud vše klapne, doplatí ještě 160 milionů dolarů.

„Jednou na tom může vydělat mnohonásobně více peněz, ale zatím je to především riziko a skutečně obrovské proinvestované prostředky. I když to s naším lékem vypadá dobře, jistého není vůbec nic,“ je opatrná Martina. Jen zlomek léků, které prochází klinickým testováním, se nakonec dostane na trh, a to i zlomek těch, jež dlouho vypadají slibně.

Podle Martiny na jaře předpokládala firma Endocyte (kterou nyní kupuje Novartis), že případný zisk z PSMA-617 bude více než jedna miliarda dolarů, nyní, po několikaměsíčním testování, se zisk odhaduje už na pět miliard dolarů.

Snímek osmi pacientů na začátku terapie s PSMA-617 (s radionuklidem Lutenium 177) a po třech měsících léčby. Společnost pro nukleární medicínu jej vyhodnotila jako Snímek roku 2015

„Také já a mí kolegové jsme spoludržitelé patentu, což prakticky znamená, že bude-li se dařit PSMA-617, bude se dobře dařit i nám,“ usmívá se Martina. Už nyní má díky licencování svého radiofarmaka slušné přilepšení k platu a je dost možné, že jednou jí budou na účet chodit částky „vyšší než malé“.

„Na to ale teď opravdu nemyslím, i když je jasné, že by to bylo příjemné. Netoužím po věcech, neutrácím za oblečení nebo šperky (pokud nejsou z uranového skla), ale pokud jednou budu mít opravdu hodně peněz, koupím si Audi R8 Spyder. Jen nevím, jestli tam případně narvu dětskou sedačku, až budu mít děti,“ směje se útlá drobná brunetka, která zbožňuje jadernou chemii, rychlá auta a heavy metal.

Česko zatím mimo hru

PSMA-617 tedy vstoupilo do třetí fáze klinických testů, což je předposlední síto, kterým musí projít před schválením pro trh. „Samozřejmě, že to zpovzdálí bedlivě sleduju, vlastně jsem toho i nepřímou součástí,“ říká Martina. „Hodně lidi mi stále píše a telefonuje, jestli je možné se do terapie s PSMA-617 zapojit. Snažím se každého pacienta nebo jejich blízké nasměrovat na onkologickou informační službu Německého centra pro výzkum rakoviny (DKFZ) v Heidelbergu nebo jim dávám tento e-mail. Já sama jim víc pomoct nemůžu, nejsem lékařka ani nemám žádnou rozhodovací pravomoc, co se týče testování.“

V České republice testování PSMA-617 (zatím) neprobíhá, ale i čeští pacienti se mohou v případě zájmu obrátit na výše uvedené kontakty, bez nároku na proplacení pojišťovnou. „Heidelberská klinika nabízí i pár možností, jak vyjít vstříc v individuálních případech lidem bez německého zdravotního pojištění,“ říká Martina. Ale zdůrazňuje, že jde stále jen o vývoj léku.

Holčička s kladívkem

Za svůj domov už považuje Německo. S partnerem, shodou (romantických) okolností kolegou chemikem z původního „PSMA-617 týmu“, rekonstruují byt nedaleko Heidelbergu, mladá vědkyně se v létě po dvou letech vrátila z postdoktorandského pracovního pobytu ve Švýcarsku. Pracovala tam na výzkumu radionuklidů na jedné z nejlepších univerzit světa ETH a v Paul Scherrer Institutu. Teď si dává na pár měsíců oddech a rozhlíží se po nové práci.

Martina s bráškou a rodiči. Foto: archiv Martiny Benešové

Na Ostravu a své ostravské dětství ale nedá dopustit. Od svého táty geologa dostala už jako malá holčička geologické kladívko a rozbíjela všechny kameny v širokém okolí. Právě otec v ní zažehl lásku k vědě, ale nejspíš i germanofilii. „Často jezdil na mineralogické výstavy do Německa a brával mě s sebou. Německy mluví celá naše rodina líp než anglicky, ta orientace byla asi jasná,“ říká Martina, přiznává, že už když vyjížděla na doktorát do Německa, měla tušení, že se hned tak (nebo vlastně asi vůbec) nevrátí.

Přes první oťukávání břidlice či vápence se Martina prostupně probila k rafinovanějším, radioaktivním kamenům a „jádro“ ji začalo silně přitahovat. „Mám ráda ryzí kovy, které se vyskytují v přírodě, a polodrahokamy, které se dají najít v Česku, acháty, granáty, chalcedony, slabost mám pro ametystové geody, ale úplně nejraději mám ty radioaktivní kameny, především sekundární minerály uranu. Jsou barevné, mají nádhernou strukturu, když se na ně podíváte pod mikroskopem,“ líčila mi před několika lety v našem první rozhovoru pro Týden.

Tehdy jsme ve vyprávění „došly“ do Jáchymova, do dolů, které sloužily i jako zdroj pro madam a monsieura Curieovy, kteří z jáchymovského smolince získali radium a polonium. Dotkly jsme se i mrazivé historie Jáchymova, který se v 50. letech stal zdraví ničícím i smrtonosným pracovním vězením pro desítky tisíc muklů.

Všichni jsme radioaktivní

Pro speciální příležitosti má Martina speciální náhrdelník z korálků z jáchymovského uranového skla, kterému dominuje znak pro radioaktivitu. Když jsme se poprvé potkaly osobně (většina našich rozhovorů vzniká na dálku, přes chat, e-mail a skype), taky mi pár žlutých a zelených korálků, které pod UV světlem září, přivezla.

Ráda mluví o mýtech kolem radioaktivity. Pořád se jí prý stává – v Německu, ve Švýcarsku i v Česku – že od ní lidé uskakují, když jim řekne, čím se zabývá. Na druhou stranu ale umí nadchnout, ráda a dobře přednáší, umí zaujmout odborníky i úplné laiky, což mohu dosvědčit – před dvěma lety jsem na jedné její přednášce byla, tehdy jsem sbírala spadlou bradu ze stolu, když ukazovala snímky vyléčených pacientů z různých koutů světa.

Rozšířený strach ze všeho, co je „radioaktivní“, podle Martiny pramení především z neznalosti. „Radioaktivita rozhodně může více dát než vzít, tak jako skoro ve všem záleží zase spíš na lidech. Především na mocných jednotlivcích. Radioaktivita je dobrý sluha, ale zlý pán, tak by se k ní mělo přistupovat – s respektem,“ soudí.

„Lidé, které už slovo ‚radioaktivní‘ děsí, často netuší, že i oni sami jsou radioaktivní. Všichni máme v kostech radioaktivní draslík. A až komické mi připadá, když někde vidím, třeba na sítích, sdílenou informaci o tom, jak jsou smrtelně nebezpečné ‚ozářené potraviny‘. Vždyť takové koření by naopak bylo zdraví škodlivé, kdyby ozařováním neprošlo, likvidují se v něm tak choroboplodné zárodky a jiné nežádoucí mikroorganismy,“ vysvětluje.

Stejně jako „atomová lady“ Dana Drábová, které si Martina váží, se i ona obává spíš špatně seřízeného rentgenu, než třeba života poblíž jaderné elektrárny. „Já osobně si stojím za tím, že pro zajištění energetické nezávislosti je potřeba vyvážený energetický mix, do kterého i jaderná energie patří.“

„Medicínské aplikace mají na celkovém rozdělení dávek radioaktivního záření skutečně velký podíl, ale pro srovnání: radiační dávka, kterou člověk dostane během letu z New Yorku do Los Angeles, je přibližně dvojnásobná, než když absolvuje rentgen hrudníku.“ Obavy jsou podle ní na místě také z vysokých koncentrací radonu ve špatně odvětrávaných domech.

„Musíš tu molekulu změnit!“

Ale to jsme dost odběhli od Martinina (radio)aktivního životopisu. Na gymnáziu ji bavily přírodní vědy, trochu ji to táhlo k jaderné fyzice, ale nakonec se rozhodla pro chemii na Přírodovědecké fakultě UK v Praze. Vedle toho absolvovala i přednášky z jaderné chemie na ČVUT. Už v magisterském studiu se věnovala přípravě látek využitelných v nukleární medicíně.

Když pak zahlédla inzerát s nabídkou doktorandského postu ve výzkumu v Heidelbergu, přihlásila se. A uspěla v konkurenci několika set žadatelů, dokonce získala stipendium Německého centra pro výzkum rakoviny.

S partnerem, chemikem Martinem, na návštěvě v Praze. Foto: archiv Martiny Benešové

Jejím školitelem byl Matthias Eder a jejím nejbližším spolupracovníkem se stal pohledný německý chemik Martin Schäfer. Tehdy ještě netušila, že o šest let později si spolu pořídí pejska a budou plánovat společný život v novém bytě i budoucí rodinu. „Školitel byl biolog, my byli chemici, bylo jasné, že spolu budeme spolupracovat nejtěsněji,“ vzpomíná s úsměvem na těsnou spolupráci, která postupně přerostla v lásku a vztah.

Ale zpět do práce. Martin tehdy vyvinul radiofarmakum PSMA-11, které významně ovlivnilo diagnostiku rakoviny prostaty a které se v medicíně velmi široce využívá.

„Cílem nyní bylo najít molekulu, která by uměla nádor nejen odhalit, ale také léčit. Molekulu, která bude umět ‚nést‘ radioizotop, který by rakovinné buňky ničil mikroozařováním přímo v těle pacienta. A to byl můj úkol. ‚Musíš tu molekulu změnit!‘“ řekl mi tehdy Martin.

„Zkusíme to na pacientovi“

A tak se Martina pustila do práce. „Připravila jsem postupně asi čtyřicet různých molekul, každá měla jiné vlastnosti a schopnosti, a začala jsem je testovat.“ Trvalo to dlouho, byl to úmorný proces…

Vítězem se stalo číslo 17!

„Nezůstávalo v ledvinách. Přece jen mluvíme o radioaktivních látkách. Ledviny se srovnávají jen s těmi látkami, které mají poločas rozpadu v řádu několika hodin, ty s poločasem rozpadu v řádu týdnů jsou nebezpečné. Sedmnáctku se mi povedlo poskládat tak, že se snadno vyplavila z těla s močí, ledviny nezatěžovala. Testy na myškách to potvrdily.“

Když pak první obrázky vyléčených myšek viděl šéfprimář nukleární medicíny v Heidelbergu, rozhodl: „Zkusíme to na pacientovi!“

I Martinu ta rychlost a rozhodnost zaskočila. Soudí, že v Česku, ale ani ve Švýcarsku by se to nestalo. „Hodně záleží na praxi v konkrétním státě a přístupu úřadů, ale i lékařů a vědců samotných. Leckdo by z toho měl asi i strach. Náš šéfprimář se ale nebál,“ říká hrdě Martina. „Byl přesvědčený, že máme v rukou věc, která by mohla fungovat. Takže dva týdny poté, co se vyléčila myška, jsme aplikovali PSMA-617 prvnímu pacientovi.“

Na myších a lidech

Lékař využil už zmíněnou výjimku z Helsinské úmluvy. Podle ní je možné za určitých okolností, například pokud je pacient v terminálním stadiu nemoci, když byly využity všechny dostupné prostředky a lékař je přesvědčen, že by jeho pacient mohl z léčby jedině profitovat, a samozřejmě souhlasí-li pacient, aplikovat i látku či metodu, která je ve fázi experimentů na laboratorních zvířatech. „Musí ji ovšem zaštítit lékař, který je ochoten se této terapii věnovat a vzít si to tak trochu na triko. My jsme měli štěstí. Naše cesta byla relativně přímočará, což je dost vzácné.“

Každá země má jiná pravidla pro testování léků, jiné podmínky a jiné zákony, obecně však platí, že se zcela novou skupinou radiofarmak musí proběhnout náročný preklinický výzkum.

„Německo je ale země, kde je přechod mezi laboratoří a klinickými testy snazší než jinde, a hlavně naše skupina měla štěstí nejen na osobnost lékaře, ale taky díky tomu, že existoval diagnostický analog, tedy jakýsi bratránek našeho terapeutického farmaka. Už jsem o něm mluvila. Byl to Martinův PSMA-11. Ten byl schopen s velkou přesností diagnostikovat přítomnost rakoviny prostaty v těle pacientů, ale jeho design neumožňoval pacienty léčit.“

Metastázy zmizely, zůstává jen sucho v ústech

Pacientův stav se rychle zlepšil a snímek z tomografu před aplikací a po třech týdnech s PSMA-617 vyhlásila Společnost pro nukleární medicínu Snímkem roku 2015.

První pacienti se uzdravovali s neobyčejnou rychlostí, metastázy mizely z těla, jediné, nač si po terapii stěžovali, bylo sucho v ústech. Nebyl to jen subjektivní pocit, jde zatím o jediný vážnější vedlejší účinek terapie, a to především terapie pro skutečně pokročilé a závažné nádory.

„V současnosti se pro terapii s PSMA-617 používají dva druhy nábojů, radionuklidů,“ vysvětluje Martina. Pacientům, jejichž forma nemoci není zatím fatální, se nasazuje „jemnější“ kalibr, radionuklid Lu-177, po jehož aplikaci je sucho v ústech jev pouze dočasný.

„Pacientům v pokročilém stadiu nemoci se aplikuje Ac-225. Má mnohem větší sílu, přezdíváme jí ‚alfa bomba‘, bohužel trvale poškozuje slinné žlázy. Ale troufám si říct, že pokud stojí pacient opravdu na hraně života a smrti, pak se vedlejší účinek – sucho v ústech – dá tolerovat,“ míní. Při terapiích se slinné žlázy také cíleně chrání, třeba pytlíky s ledem na tváře nebo cucáním citronové šťávy či glutamátových bonbónů, které blokují receptory ve slinných žlázách.

A pozor, nejde jen o muže. Ženy mají tzv. skenneho žlázy, které jsou tvořeny stejnou tkání jako mužská prostata a jsou pokládány za příčinu ženské ejakulace (velikost těchto žláz se liší, i to může být důvodem, proč některé ženy ejakulace dosahují a jiné nikoli). „Bylo popsáno i pár případů, kdy ženy rakovinou prostaty onemocněly, jsem přesvědčená, že by PSMA-617 mohlo pomoct i v takových případech.“

Světoběžník PSMA-617

Po prvních úspěších s pacienty v terminálním stadiu se rozjela v Německu první fáze klinických testů se 145 pacienty. Postupně se podobné testy rozjely na všech kontinentech (kromě Antarktidy) a z radiofarmaka PSMA-617 se stal světoběžník. „V Austrálii došli do druhé fáze kliniky, nabírali pacienty, u kterých selhala chemoterapie a podobně.“

Čekalo se, kde se najdou prostředky a odvaha jít do třetí fáze. Našli je Američané a už to jede!

Za dva roky, po ukončení třetí fáze, se rozhodne. Pokud všechno půjde hladce, dostane se lék, který vyvinula česká expertka, na světový farmaceutický trh. Co by to znamenalo pro ni samotnou?

„Z praktického hlediska snadnější život pro nás i pro naše budoucí děti. A pocitově hlavně obrovskou satisfakci, kterou si ale nedovedu ani vzdáleně představit. A i když je to poněkud předčasné, přiznám se, že jsem přemýšlela o možnostech, které by mi peníze z patentu v takovém případě přinesly, třeba o tom, že bych mohla stipendiem podporovat mladé vědce, ale hlavně přemýšlím o nějakém ocenění pro ‚vědce v pozadí‘. Je tolik jedinců, kteří objevili něco skutečně významného, ale slávu utržili jen vedoucí skupiny!“ připomíná Martina. „Právě takovým lidem bych ráda vyjádřila obdiv a podporu, sama jich znám spoustu.“

Léky, které nejen léčí, ale i vyléčí

Zatím však Martina stojí nohama na zemi a hledá si práci. Není si ovšem jistá, zda zůstane v akademickém světě, nelíbí se jí, že se v něm naoko hraje „na dobro“ a vyšší principy, ale ve skutečnosti jde o to ukázat, kdo má větší ramena. V komerční sféře jsou prý jasně rozdané karty.

Za svůj domov už považuje Německo, dobře se cítí i v tradičním dirndlu. Foto: archiv Martiny Benešové

„Upřímně, akademický svět je mému srdci pořád tak nějak bližší… i přes mnohá minulá zklamání. Když jsem se ptala všech svých bývalých mentorů, kde mě spíš vidí, vyjádřili se také pro první volbu. Ale i tak se soustředím na obě možnosti. Ráda bych získala pozici vedoucí pracovní skupiny, a ta se nehledá snadno.“

Výhodu soukromého sektoru vidí ve financích, ať už jde o platy, nebo vybavení laboratoří. „Největší nevýhodou pro mě ale je ztráta možnosti se habilitovat a stát se profesorkou na univerzitě. A mě baví přednášet a učit. Ale kdybych se měla rozhodnout pro jedno jediné kritérium, nejdůležitější je pro mě asi téma budoucí práce. Vždycky bude něco hrát pro a něco proti,“ přemýšlí Martina.

I kdyby z akademického světa skutečně odešla, určitě neodejde z výzkumu. Velké německé chemické nebo farmaceutické firmy do vlastního výzkumu investují.

„Chtěla bych dál hledat účinná radiofarmaka, a to i na vzácné nemoci. Mým snem je vývoj takových léků, které dokážou lidi opravdu vyléčit, a ne jen dlouhodobě léčit, což farmakolosy rády dělají. Ale přála bych si, aby se tento přístup změnil,“ říkala už před časem v našem rozhovoru pro časopis Téma.

Není to naivní a idealistické?

„Když se nám podaří objevit farmakum, které opravdu funguje, bude to publikováno a prezentováno v odborných i laických médiích, tak se to nedá ututlat, veřejnost takový lék bude chtít a koneckonců pak i firmy.“

 

Tento článek je součástí Vánočního speciálu 2018. Stáhněte si ho zde. Partnerem vánočního speciálu je klášter Broumov, evropské kulturní a vzdělávací centrum.

Pozitivní zprávy

Rozhovory

Věda

V tomto okamžiku nejčtenější