Deník N

Stodvouletý skaut Hroznýš: Věřím na zázraky, ne na náhody. Byl jsem šťastný, když mě za dobré skutky zavřeli

Politický vězeň a celoživotní skaut Eduard Marek zvaný Hroznýš. Foto: Ludvík Hradilek, Deník N
Politický vězeň a celoživotní skaut Eduard Marek zvaný Hroznýš. Foto: Ludvík Hradilek, Deník N
Deník N zajišťuje fotografie za podpory Megapixel.cz.

Nedávno oslavil stodruhé narozeniny a chystá se na seskok padákem. Nejstarší český skaut Eduard Marek je jedním z pětadvaceti stoletých hrdinů dokumentu Theodory Remundové Moje století. Žije dneškem, politika ho nerozhodí a s láskou vzpomíná především na druhé manželství. S humorem vypráví i o svém věznění. Nejprve ho zavřeli nacisté, potom i komunisté. V rozhovoru pro Deník N říká, že věří na zázraky, a o náhodách tvrdí: „Náhodou můžu do něčeho šlápnout. To je tak všechno.“

Dívala jsem se na dokument Moje století a říkala si, jak se zrovna vám, který se narodil za první světové války, pár měsíců před Velkou říjnovou revolucí, žije v 21. století?

Já beru vždycky všechno tak, jak je. Žiju dneska a jsem spokojený. Nestarám se o to, jestli se ti politici hádají, nebo nehádají. To je jejich věc, ti jsou za to placení. A stejně nic nesvedeme, rozčilováním si nic nepomůžeme. Jestli se mi to líbí, nebo ne, pořád to je stejné. Nedělám si s ničím starosti.

A vy politiku sledujete s nadhledem nebo ji ani nesledujete?

Sleduju, ale jen proto, abych byl informovaný. Pak to zas zavřu, dál mě to nezajímá.

Pane Marku, jak se udržujete? Když se podívám třeba na našeho prezidenta a vidím vás, o třicet let staršího, působíte vedle něj tak mladistvě.

Ministr Stropnický mi říkal, že jsem ve skutečnosti o sedm let mladší, protože jsem byl sedm let zavřený a to se nepočítá. On je vtipný. Schází mi tady. V Izraeli je ale spokojenější, tam má klid.

Když jsem vás viděla ve filmu, jak sedíte u počítače a posíláte e-maily, fascinovalo mě to. Znám lidi před sedmdesátkou, kteří se k počítači nepřiblíží, protože je to pro ně už cizí svět.

Já jsem se začal učit v osmdesáti letech. Tehdy mi zemřela manželka a řekl jsem si, že na to nemůžu myslet. Ona byla hrozně hodná, hrozně fajn. Nemohl jsem se s tím smířit a řekl jsem si, že budu psát životopis, abych se zabýval něčím jiným. Tak jsem začal psát paměti.

Můj syn Martin je notář a tehdy na notářství vyhazovali počítače. Když mi řekl, že to nejde do bazaru, ale vyhazuje se to, protože to nikdo nechce, řekl jsem mu: „Tak mi jeden dej, já ho budu používat jako psací stroj.“ Tak jsem se na tom učil jak na psacím stroji. Vnuci vždycky přišli a řekli mi: „Dědečku, to musíš takhle. A tohle takhle. A tady si to ulož.“

Jenže mi to ukazovali strašně rychle. Tak jsem se na to vykašlal a pomalinku jsem to zkoušel sám. Nejhorší je, že jsem třeba napsal dvanáct čtrnáct stran, a ono tam nic nebylo. Takhle psát jsem začal před dvaceti lety. A před dvěma lety jsem vydal první knížku. To byla vzpomínka na tatínka a moje vzpomínky z dětství. To se líbilo, a proto jsem začal psát životopis. A před rokem jsem vydal druhou knížku.

Sama bydlím na Žižkově. Jaký byl Žižkov před sto lety?

Narodil jsem se v Chelčického 20 a vyrůstal jsem na Havlíčkově náměstí. Bydlel jsem v rohovém domě a tam byly ještě stáje s koňmi. Tenkrát ještě auta skoro nebyla, takže jsme si běhali venku, protože jezdili jen koně. Poštu vozili koně, popeláři taky jezdili s koňmi. Vždycky zazvonili na dvoře, zakřičeli „popel“ a každý k nim běžel s kýblem vysypat ten svůj. To bylo hezké.

Foto: Ludvík Hradilek, Deník N

V jednom rozhovoru jste popisoval, jak jste si kopali s hadrovými balony. Na co jste si ještě hráli?

Hlavně kuličky se hrály. Různé druhy. A když byla večer už tma, hráli jsme si na rauby. Takhle jsme tomu říkali.

Kdo jsou raubi?

Tento článek je exkluzivní obsah pro předplatitele Deníku N.

Rozhovory

V tomto okamžiku nejčtenější