Deník N

Tátův walkman a recepty naší prabáby. V dějepisu učitelé přestávají chrlit fakta, místo toho se snaží děti zapojit

Éru nacismu a komunismu aktuálně přibližuje pomocí videomappingu či světelných a zvukových efektů multimediální výstava Paměť národa neziskové organizace Post Bellum. Pod metronomem na pražské Letné je k vidění do 9. prosince. Foto: Adam Hecl
Éru nacismu a komunismu aktuálně přibližuje pomocí videomappingu či světelných a zvukových efektů multimediální výstava Paměť národa neziskové organizace Post Bellum. Pod metronomem na pražské Letné je k vidění do 9. prosince. Foto: Adam Hecl

Také jste ve škole detailně probírali řecko-perské války či velkomoravská knížata, a na druhou polovinu 20. století skoro nezbyl čas? Dnes už pomalu přibývá učitelů, kteří nedusí žáky vousatými letopočty, ale snaží se v nich probudit zájem o nedávné dějiny. Třeba skrze příběhy jejich babiček.

Přesvědčivější důkaz o brutalitě 50. let v Československu Bětka Teperová nemohla dostat. Deváťačka ze základní školy v Bílé Třemešné na Trutnovsku v rámci školního projektu zmapovala příběh Vladimíra Cermana z nedaleké Čisté u Horek. Z matčina vyprávění i dalších zdrojů zjistila, že šestadvacetiletý zemědělec 29. prosince 1951 na protest proti kolektivizaci vystřelil malorážkou do okna místní hospody, kde zrovna schůzovali zdejší komunisté. Nikoho nezranil, ale spustil mašinérii, která jej dovlekla až na pankráckou šibenici.

Klasická justiční vražda, ale v tomto případě o to děsivější, že na oprátce skončil Bětčin vzdálený prastrýc. „Nejvíce mě zaujalo, že režim nechal zabít tak mladého člověka zcela bezdůvodně, a ještě se těžce mstil na jeho nejbližších. Byla to obrovská tragédie pro celou rodinu i lidi ze vsi,“ komentuje školačka smutný osud svého příbuzného.

Příklad z Podkrkonoší jasně ukazuje, kam směřují moderní trendy ve výuce novodobých dějin: nechrlit na žáky fakta, ale zapojit je co nejvíce do výuky. Neřešit jen „velkou“ historii, ale přiblížit ji s pomocí té lokální, rodinné, každodenní. „Myslím si, že takovýto způsob objevování dějin je pro děti nejpřínosnější. Samy musí získávat nové poznatky a zkušenosti,“ podotýká Bětčin dějepisář Jiří Lux.

Například žáci z dobříšského gymnázia Karla Čapka na začátku roku uspořádali retro výstavu Co rodiče málem vyhodili, se kterou vyhráli projekt 100 let Československa v naší škole. Mezi exponáty se objevily například walkmany, helma na motorku či šaty do tanečních. „Rodiče a prarodiče jim o předmětech vyprávěli. Každý měl nějaký jedinečný příběh, ačkoli věc byla zdánlivě obyčejná. Povídání otevřelo i zajímavá témata, na která by třeba s babičkou, dědou nebo rodiči jinak studenti nenarazili,“ popisuje klady projektu dějepisářka Šárka Musilová.

V poděbradské ZŠ Václava Havla se zase pustili do odhalování regionálních motivů spjatých s rokem 1918. Největší úspěch měla dobová gastronomie. „Sedmáci připravili spolužákům ochutnávku tehdejších jídel, která sami upekli a uvařili – polévku, bábovku a chléb,“ líčí ředitel školy Vlastimil Špinka.

Dějepis v rakouských kolejích

V Česku se ustálilo mínění, že se o moderních dějinách děti příliš neučí.

Tento článek je exkluzivní obsah pro předplatitele Deníku N.

100 let Československa - speciální vydání Deníku N

V tomto okamžiku nejčtenější