Nobelova cena za lékařství pro dva vědce, kteří se nedali odradit a vyvinuli mRNA vakcíny
Nobelovu cenu za fyziologii a medicínu letos získali Katalin Karikó a Drew Weissman, vědci, kteří se zásadním způsobem zasloužili o objevy vedoucí k vývoji mRNA vakcín.
Tento text pro vás načetl robotický hlas. Pokud najdete chybu ve výslovnosti, dejte nám prosím vědět. Audioverze článků můžete poslouchat v rámci klubového předplatného. Plné znění audioverzí článků je dostupné pouze pro předplatitele Klubu N. Upgradujte své předplatné. Plné znění audioverzí článků je dostupné pouze pro předplatitele Klubu N. Předplaťte si ho také.
Katalin Karikó rozhodně neprošla jednoduchou životní cestou. Pochází z maďarského venkova a z chudých poměrů. Narodila se roku 1955, vyrůstala v městečku Kisújszállás, vystudovala biochemii na provinční univerzitě v Szegedu, kde také získala doktorát. Prokazovala velké nadání pro přírodní vědy. Získala práci v Biochemickém ústavu maďarské akademie věd v Budapešti. Už tehdy ji přitahovalo její celoživotní téma – výzkum terapeutických možností mRNA, látky přenášející genetickou informaci z jádra buňky ven.
Podstatu genetického kódu objevili James Watson, Francis Crick, Rosalind Franklin a Maurice Wilkins v Anglii roku 1953. O osm let později vědci pochopili, jak funguje kód v praxi. Z hlavní databáze, kterou je molekula DNA (kyseliny deoxyribonukleové) uložená v jádru buňky, se přenáší jeho dílčí kopie mimo jádro, do ribozomů – buněčných továren na proteiny. Této dílčí kopii se říká mRNA. RNA je zkratka pro kyselinu ribonukleovou, velmi podobnou DNA, písmeno m znamená messenger, tedy posel, přenašeč (protože existují i další druhy RNA).
Hypoteticky se tak nabízí možnost podstrčit buňce uměle připravenou mRNA obsahující návod k syntéze proteinu, který by jí pomohl bojovat s nemocí, například zlikvidovat nějaký konkrétní virus. Všechny protilátky jsou koneckonců proteiny. Jenže tahle jednoduchá myšlenka má velmi složitou realizaci.
Roku 1984 objevil výstřední, ale geniální americký biochemik Kary Mullis polymerázovou řetězovou reakci (PCR), za což dostal o devět let později Nobelovu cenu. PCR je biochemický zesilovač. Umožňuje rychle vyrobit z nepatrného vzorku DNA či RNA její daleko větší množství. To se využívá, jak všichni dobře víme, například u testů na přítomnost viru v organismu. Možnosti PCR jsou však širší.
Hvězda a beznadějný případ
Mullisův objev oživil naději, že by léčba pomocí mRNA mohla být uskutečnitelná. Pro Katalin Karikó to byla přímá pobídka k emigraci, protože věděla, že jestli se její vysněná práce vůbec někde dá dělat, pak jedině v USA. Odešla tam roku 1985 – s manželem, dvouletou dcerkou (mimochodem pozdější dvojnásobnou olympijskou vítězkou ve veslování) a devíti sty načerno vyměněnými britskými librami zašitými do
