Deník N

Občanská společnost 3.0

Jsou mladí, nepoznamenaní totalitou a vědí, co chtějí. Tisíce lidí protestovaly na Staroměstském náměstí v Praze 6. května 2019 proti jmenování Marie Benešové ministryní spravedlnosti. Foto: ČTK
Jsou mladí, nepoznamenaní totalitou a vědí, co chtějí. Tisíce lidí protestovaly na Staroměstském náměstí v Praze 6. května 2019 proti jmenování Marie Benešové ministryní spravedlnosti. Foto: ČTK

Analýza Jiřího Pehe: Bez aktivní občanské společnosti nemůže demokracie správně fungovat. Po listopadu 1989 u nás vznikala prakticky z ničeho, protože předchozímu režimu se ji podařilo zcela rozbít. Navzdory nepřízni politiků jako Miloš Zeman a Václav Klaus se však pomalu začala vytvářet a dnes dospěla do své třetí fáze. To, že ji tradiční strany i ANO fatálně podceňují, se jim v nedalekém horizontu vymstí.

Za jeden z důvodů slabosti české politiky a obecně veřejného diskurzu u nás v posledních třiceti letech můžeme považovat málo rozvinutou občanskou společnost. Po více než čtyřech dekádách komunismu byla v roce 1989 v troskách, protože před ním existovala jen v podobě „ostrůvků pozitivní deviace“, jak disidentské ghetto a další projevy občanské statečnosti charakterizovali někteří sociologové.

Bez rozvinuté občanské společnosti nefunguje plnohodnotně demokratická politika. Možná nejvýstižněji popsal její význam pro fungování liberální demokracie náboženský filozof Tomáš Halík, když řekl, že občanská společnost je pro demokracii totéž, jako je pro lidské tělo krevní oběh. Bez řádné distribuce kyslíku a živin nefunguje.

Jenže rekonstituovat občanskou společnost alespoň do podoby, v níž u nás existovala před nástupem komunistického režimu, byl velmi složitý úkol, protože na rozdíl od ostatních velkých úkolů transformačního období nebylo možné její vznik organizovat shora. Jinými slovy: zatímco základní mechanismy fungování politické demokracie, tržního hospodářství i právního státu je možné v různých mírách zavádět příslušnými zákony, občanská společnost, jak často upozorňoval Václav Havel, představuje organismus, který musí vzniknout spontánně zdola.

Lidé se prostě opět musejí začít chovat jako občané využívající svoje občanská práva, čemuž po čtyřech dekádách režimu, v němž takové chování mohlo vést k persekuci, odvykli. Nový demokratický režim sice mohl vzniku občanské společnosti napomoci kupříkladu dobrými zákony usnadňujícími vznik různých druhů občanských aktivit (občanská sdružení, obecně prospěšné organizace, nadace) i zákony podporujícími dárcovství, což se v druhé polovině 90. let začalo opravdu dít, ale neměl žádnou kouzelnou hůlku, kterou by přeměnil lidi zvyklé z bývalého režimu „hledět si svého“ v aktivní občany.

Transformační proces, v němž se měnil autoritářský režim v demokratický a postátněné hospodářství v tržní, tak dlouho, vrátíme-li se k Halíkově příměru, „lapal po dechu“. Nově vznikající demokratická politika, tržní mechanismy a vláda zákona nebyly „vyztužovány“ dostatečně silně životaschopnou občanskou společností, která by navíc sloužila i jako kritické zrcadlo nově vznikajícím politickým a ekonomickým elitám.

Občanská společnost 1.0

Zárodky občanské společnosti se u nás v 90. letech rodily pomalu i kvůli poněkud absurdnímu sporu mezi premiérem Václavem Klausem a prezidentem Václavem Havlem

Tento článek je exkluzivní obsah pro předplatitele Deníku N.

Analýza

V tomto okamžiku nejčtenější