Deník N – rozumět lépe světu

Deník N

„Oni tě zabijí, je to schválené.“ Ruská reportérka vypráví, jak mapovala válečné zločiny a jak ji chtěl Putinův režim zavraždit

Vracím se do Ruska, psala Jelena Kosťučenko loni po odjezdu z Ukrajiny. To ještě nevěděla, že ji čeká nedobrovolný exil. Foto: archiv Jeleny Kosťučenko
Vracím se do Ruska, psala Jelena Kosťučenko loni po odjezdu z Ukrajiny. To ještě nevěděla, že ji čeká nedobrovolný exil. Foto: archiv Jeleny Kosťučenko

Ruská reportérka Jelena Kosťučenko hned po 24. únoru 2022 vyrazila na Ukrajinu, kde dokumentovala válečné zločiny ruské armády. Do své vlasti už se nevrátila – dostala varování, že má být zavražděna. Nakonec se ji zřejmě pokusili otrávit v německém exilu. Jelena Kosťučenko vypráví svůj příběh v rozhovoru s Ekaterinou Kanakovou.

Tento text pro vás načetl robotický hlas. Pokud najdete chybu ve výslovnosti, dejte nám prosím vědět. Audioverze článků můžete poslouchat v rámci klubového předplatného. Plné znění audioverzí článků je dostupné pouze pro předplatitele Klubu N. Upgradujte své předplatné. Plné znění audioverzí článků je dostupné pouze pro předplatitele Klubu N. Předplaťte si ho také.

Na co se v rozhovoru také ptáme:

  • Jak po začátku války probíhala reportážní cesta ruské novinářky na Ukrajinu?
  • Jaký obrázek jí nejvíc utkvěl v hlavě?
  • Jak se k ní lidé na Ukrajině chovali?
  • Proč už se nevrátila do Ruska?
  • Jak zjistila, že se ji pokusili otrávit?
  • Jaké měla příznaky otravy?

Ráda bych začala vaší cestou na Ukrajinu. Kdy a jak jste překročila hranice?

Hned 24. února po začátku invaze jsem vyrazila do redakce. Všichni jsme se tam sešli a rozhodovali se, koho pošleme na Ukrajinu. Ze zpravodajů jsem měla nejvíce zkušeností, protože jsem pracovala v jiných válkách, včetně války na Donbasu. Takže poslali mě a ještě jednoho zpravodaje. Dohodli jsme se, že já budu pokrývat jih země, zatímco on sever. Ale když se pokusil překročit hranici, zadržela ho FSB a padlo nějaké absurdní obvinění, že mají hlášení o krádeži medu a že on odpovídá popisu. Ze země ho nepustili.

Jak to dopadlo s vámi?

Já jsem měla štěstí. Nejdříve jsem chtěla letět přes Moldavsko, ale nevyšlo to, protože Moldavsko uzavřelo svůj vzdušný prostor. Proto jsem odletěla do Varšavy a v noci z 25. na 26. února jsem se do země dostala přes Polsko. Pokoušela jsem se tam dostat dřív, ale v té době už v souvislosti s ruskou agresí začala platit restriktivní opatření. Rusové nesměli překračovat hranice s Ukrajinou.

Napoprvé mě nepustili a poslali mě zpět. Vše probíhalo velmi zdvořile, znali Novou gazetu, věděli, proč jedu, ale říkali, že bohužel mají své rozkazy. Posadili mě do autobusu jedoucího od hranic, který vezl uprchlice s dětmi z Ukrajiny, a já jsem vystoupila v nejbližším městě. Redakce se pak obracela na kancelář ukrajinského prezidenta, na různé politiky a úředníky. Dokázala je přesvědčit, že moje přítomnost na Ukrajině je důležitá, což samozřejmě z ukrajinské strany znamenalo mimořádnou důvěru, které si velmi vážím.

V noci z 25. na 26. jsem pěšky překročila hranice. Hraniční přechod se na ukrajinské straně nazýval Šehyni a na polské straně Medyka. Když jsem ho přecházela, na výjezdu z Ukrajiny byl mnohatisícový zástup žen a dětí, které tam stály mnoho, mnoho, mnoho hodin. Ještě před překročením hranice jsem mluvila s uprchlíky, kterým se už podařilo dostat z Ukrajiny, mluvila jsem s jednou starší ženou, která v té frontě stála dvanáct hodin, aniž se mohla napít, najíst, dojít si na záchod. Říkala, že měla velké štěstí, protože teď už je ta fronta zhruba dvoudenní. Viděla jsem tam stát ty ženy a děti, vzpomínám si na jednu ženu, v náručí měla dítě, asi tříměsíční, úplně maličké. Sedla si na zem, dala si dítě na klín a zakryla ho sebou, protože byla hrozná zima. Šla jsem dál a ten zástup nekončil. Pak jsem si uvědomila, že to zdaleka není celý ten dav, protože za hrazením a v nekonečných dvouřadých frontách aut byli další lidé. Ti v autech měli štěstí, protože se mohli alespoň ohřát.

To už mi přestala fungovat moje SIM karta, roaming ze země agresora byl na Ukrajině okamžitě znemožněn. Sankce už začaly platit a moje karty přestaly fungovat, měla jsem u sebe nějaké rubly v hotovosti, které se už také nedaly nijak vyměnit. Byla noc a já jsem bez peněz a bez možnosti spojení překročila hranice.

Co jste udělala, ke komu jste se obrátila o pomoc?

Moc jsem nevěděla, co mám dělat, viděla jsem tam stát muže, který kouřil. Šla jsem k němu a zeptala se ho, jestli mi může nasdílet internet, abych se mohla spojit s redakcí. On se zeptal: „Kde je vaše redakce?“ Odpověděla jsem: „V Moskvě.“ Zrovna odvezl ženu a syna na hranice a vracel se do války. Řekl: „Hned

Tento článek je exkluzivním obsahem pro předplatitele Deníku N.

Jak přemýšlí Putinovo Rusko

Rozhovory

Ruská válka na Ukrajině

Rusko

Svět

V tomto okamžiku nejčtenější