Úvahy o Mnichovu po 85 letech: Podpisem smlouvy prohráli všichni včetně Hitlera, ruce si mnul jen Stalin
Proč Francie a Británie v podstatě nemohly v roce 1938 vojensky vystoupit na obranu Československa a jak se komunistům podařilo veřejnosti vnutit zkreslený pohled na mnichovské události (který v mnohém přetrvává dodnes), vysvětluje Igor Lukeš, profesor historie a mezinárodních vztahů na Pardee School of Global Studies, Boston University. Od podepsání dohody o odstoupení Sudet dnes uplynulo 85 let.
Tento text pro vás načetl robotický hlas. Pokud najdete chybu ve výslovnosti, dejte nám prosím vědět. Audioverze článků můžete poslouchat v rámci klubového předplatného. Plné znění audioverzí článků je dostupné pouze pro předplatitele Klubu N. Upgradujte své předplatné. Plné znění audioverzí článků je dostupné pouze pro předplatitele Klubu N. Předplaťte si ho také.
Mnichovská krize patří mezi historické události, jejichž význam se s běžícím časem mění, a lze ji proto spravedlivě posoudit podobně jako některá vína – až po letech. Britský ministerský předseda Neville Chamberlain a jeho francouzský kolega Édouard Daladier si s Adolfem Hitlerem sedli k vyjednávacímu stolu v naději, že se jim podaří zachránit svět před další apokalypsou. Podepsanou dohodu s německým vůdcem tehdy přivítala nejen veřejnost, ale i odborníci, diplomaté a vlivní komentátoři. Jejich naděje na trvalý mír však přežila méně než půl roku a z Mnichova a politiky usmiřování se stalo Kainovo znamení, které západním vyjednavačům soud dějin přilepil na čelo. Přijetí mnichovské dohody způsobilo české trauma a celonárodní obrat ze Západu na Východ. Z Mnichova se po válce stal volební nástroj Komunistické strany a jeden z důvodů, proč v květnu 1946 vyhrála v českých zemích volby ve všech volebních obvodech kromě jednoho.
Hlavní momenty českých dějin zná mimo domácí prostředí na Západě jen málokdo. Češi své dějinné události proto prožívají sice intenzivně, ale bez publika a v osamění. Ve světových dějinách zanechává český národ stopy jen prostřednictvím svých porážek. Patří k nim Bílá hora jako začátek třicetileté války, únor 1948 a srpen 1968. Výjimečné postavení zaujímá v řadě národních katastrof mnichovská dohoda. Událost, které se žádná učebnice dějin dvacátého století nevyhne.
Kolaps mnichovské dohody 15. března 1939 světu ukázal, že politika usmiřování s nacistickým zlem zavedla Západ do slepé uličky. Ústupky Hitlerovi nepřinesly mír, ale byly naopak vstupní branou do hlavního dramatu, který začal až útokem na Polsko o rok později. Mnichov má dnes význam hlavně pedagogický, jako důkaz, že se zlem se prý nemá vyjednávat, ale bojovat. V tomto duchu výraz používali politici ve dvacátém století, například Margaret Thatcher nebo George H. W. Bush.
Ne vždy měli pravdu. To, že politika usmiřování nacistického Německa katastrofálně neuspěla, neznamená, že by se každá krize měla řešit vojenskou silou. Všichni víme, že na Hitlerovy tanky a bomby mohly odpovědět jen tanky a bomby Spojenců. To ale neplatí vždy a všude. Jak
