„A to mi máma lhala?“ Když rodič spáchal sebevraždu, dítěti nesmíme lhát, říká farářka z poradny pro pozůstalé
Když jsem se začetla do knihy Aleny Scheinostové o sebevraždách, zaujala mě farářka Sylvie Stretti, která založila poradnu pro pozůstalé. Z velké části jde právě o lidi, jejichž blízký se rozhodl pro sebevraždu. Sylvie takovým lidem pomáhá, jak se se situací vyrovnat, a z velké části jsou jejími klienty děti, jejichž máma nebo táta dali přednost smrti před životem. V rozhovoru s Deníkem N terapeutka popisuje, jak se děti vyrovnávají se smrtí i jak s nimi ona sama bojuje s mečem v ruce. Děti si při takovém souboji dokážou uvědomit emoci, která je ovládá. A se stejnými meči ve stejné poradně bojují i dospělí.
Tento text pro vás načetl robotický hlas. Pokud najdete chybu ve výslovnosti, dejte nám prosím vědět. Audioverze článků můžete poslouchat v rámci klubového předplatného. Plné znění audioverzí článků je dostupné pouze pro předplatitele Klubu N. Upgradujte své předplatné. Plné znění audioverzí článků je dostupné pouze pro předplatitele Klubu N. Předplaťte si ho také.
Co se v rozhovoru mimo jiné dozvíte:
- Proč se Sylvie Stretti rozhodla pomáhat pozůstalým, jejichž blízký si vzal život?
- Jakým způsobem mluví s dětmi, které tímto způsobem přišly o některého z rodičů?
- Meče, písek nebo karty. Jak takové pomůcky využívá Stretti při terapii?
- Jaké jsou fáze truchlení?
- Co je pro děti, jejichž rodič nedokázal žít, nejtěžší?
- Jak se farářka Stretti vyrovnává se sebevraždou z náboženského hlediska?
Do tohoto domu jsem šla s divným pocitem. Už jsem ho jednou měla. Tehdy jsem šla dělat rozhovor s adiktoložkou. Před vchodem do Apolináře jsem si říkala, že tady bych se sakra nikdy nechtěla ocitnout jinak než jako novinářka. A u vás to samé. Nikdo netouží po tom, jít do poradny pro pozůstalé. My budeme mluvit konkrétně o pozůstalých, jejichž blízcí spáchali sebevraždu. V tomto domě se koncentruje obrovské množství neštěstí a smutku a my jsme si sedly do dětského koutku, který působí optimisticky, vesele, barevně. A přitom tady sedávají děti, jejichž blízcí, často rodiče, si sáhli na život. Mají tyto děti něco společného? Kromě toho, že se jim zabil někdo blízký.
Ne všem se někdo zabil. Spousta dětí tu je proto, že jim někdo zemřel třeba v důsledku nehody, nějakého neštěstí nebo nečekané náhlé nemoci. Dost velkou roli hraje to, jestli předtím o jejich blízkého pečoval paliativní tým. Co mají společného tyto děti? My dospělí bychom se od nich mohli učit, jak dokážou poslouchat potřeby svého těla. Děti si umí velmi dobře dávkovat pozornost, když už je něčeho moc. Třeba když rodiče mluví moc, tak je zkouší umlčet, strhávají pozornost někam jinam, dělají hlouposti.
Nebo vypnou.
To spíš teenageři, kteří dávají jasně najevo, že je toho už moc. Přijde mi důležité, že terapie probíhají odděleně. Dospělí, kteří mají potřebu víc mluvit, mají svůj prostor, a děti, které si svůj problém víc odehrávají a nepotřebují to tolik komentovat, mají možnost si to odehrát, řídit a hru ukončit, když chtějí. Nebo se věnovat emoci, která zrovna přijde. Blízká emoce, kterou tu u dětí vídám často, je
