K Rusku čelem, k Západu zády. Erdogan sní o mocném Turecku, spojí se s kýmkoliv, když to pro něj bude výhodné
Analýza Martina Růžičky: Začátkem měsíce se v Soči, ruském lázeňském letovisku na břehu Černého moře, setkali ruský prezident Vladimir Putin a jeho turecký protějšek Recep Tayyip Erdogan. Schůzka se konala zhruba dva měsíce poté, co už se zdálo, že se Erdogan v souboji s Kremlem definitivně přesouvá na stranu Západu. Již tehdy ale mnozí analytici upozorňovali že se jedná pouze o krátký výkyv a že reálné vztahy Turecka k Západu, respektive k Rusku, jsou mnohem složitější.
Tento text pro vás načetl robotický hlas. Pokud najdete chybu ve výslovnosti, dejte nám prosím vědět. Audioverze článků můžete poslouchat v rámci klubového předplatného. Plné znění audioverzí článků je dostupné pouze pro předplatitele Klubu N. Upgradujte své předplatné. Plné znění audioverzí článků je dostupné pouze pro předplatitele Klubu N. Předplaťte si ho také.
Server Politico v červenci tohoto roku vydal komentář, ve kterém označil tureckého prezidenta za „handlíře světové politiky“, který využívá praktiky z istanbulského Velkého bazaru i v reálné politice. V praxi to vypadá tak, že je Turecko velkým partnerem Ukrajiny. Dodává jí systémy Bayraktar, odsoudilo anexi Krymu a z války viní Rusko. Na druhou stranu se nepřipojilo k západním sankcím a podle Erdoganových slov to ani neplánuje. Erdogan považuje vztahy s Ruskem za pozitivní.
Turecko je přitom členskou zemí NATO, používá americké stíhačky F-16 a jsou v něm umístěny i jaderné zbraně Aliance. Zároveň ale jeho armáda používá ruské protiletecké systémy S-400, jadernou elektrárnu mu staví ruský Rosatom a vzájemný obchod s Ruskem i po západních sankcích jen kvete. Erdogan je ve stejnou chvíli schopen spolupracovat s Ruskem i se Západem. Vede ho k tomu snaha naplnit svou vidinu Turecka jako regionální mocnosti.
Jeho zahraniční politika vychází z tzv.
