Příběh města Pripjať mě fascinoval, ale příroda si našla cestu, říká hvězda experimentální hudby Marina Herlop
Pražský Veletržní palác tento týden oživí každoroční přehlídka experimentální hudební a audiovizuální tvorby Lunchmeat Festival. Jednou z hlavních hvězd čtvrtečního zahajovacího dne hudební části programu bude i Marina Herlop, hudebnice z Katalánska, která má více než k současné elektronické scéně blíže k velikánům klasické hudby, jako byli Fryderyk Chopin či Claude Debussy.
Tento text pro vás načetl robotický hlas. Pokud najdete chybu ve výslovnosti, dejte nám prosím vědět. Audioverze článků můžete poslouchat v rámci klubového předplatného. Plné znění audioverzí článků je dostupné pouze pro předplatitele Klubu N. Upgradujte své předplatné. Plné znění audioverzí článků je dostupné pouze pro předplatitele Klubu N. Předplaťte si ho také.
V rozhovoru s Deníkem N Marina Herlop popsala, proč ani po úspěchu s nejnovější deskou a následným turné není stoprocentně spokojená.
„Začíná mi vážně chybět skládání hudby. Času stráveného na turné nelituju ani trochu, ale k tvorbě hudby se prostě potřebuju co nejdříve vrátit. Být zpátky doma, sama,“ popisuje náročnost života na aktuálním turné, které začalo na začátku září ve švýcarském Curychu, pokračuje nyní v Praze a přes Severní i Jižní Ameriku dorazí 15. prosince do španělské Sevilly.
V rozhovoru si přečtete:
- Proč má její loňské album název právě po ukrajinském městě duchů Pripjať
- Co jí přinesl svět klasické hudby, kterou studovala
- A jaké písně představí na pražském vystoupení.
Od studentky aplikovaných věd a žurnalistiky jste ušla dlouhou cestu. Teď přede mnou sedíte v pozici jedné z nejvýraznějších umělkyň evropské experimentální scény. Jaký je to pocit?
Tyto obory jsem studovala, protože jsem nejprve nenašla dost odvahy ke studiu hudby. Můj život je teď úplně jiný než před dvanácti lety. Chvíli to trvalo, ale přijetí mé hudby v posledních letech bylo superrychlé.
Dlouho jsem pracovala v ústraní, popularitu jsem získala až loni se svým třetím albem. Ta změna byla dost radikální.
S hudbou jsem po studiích začala, když mi bylo 21 let, a ta životní etapa po následujících devět let byla občas temná. Dřela jsem, ale přesto jsem pořád byla na úplném začátku a vše, kam jsem tehdy mířila (a vůbec jsem přitom nevěděla kam), mi přišlo hrozně daleko.
Navíc jsem si přišla moc stará na to,
