Zpět do ČSR, samostatnost, středoevropská konfederace, nebo vstup do SSSR? Co bude se Slovenskem, nebylo ke konci války jasné
Když představitelé válečné Slovenské republiky 14. března 1945 oslavovali šesté výročí vzniku státu, jako motto si zvolili slova: „Slovenskou republiku nezradíme, slovenská státnost stojí nad vším, naše linie je správná.“ Kdoví, jestli tomu ještě aspoň trochu věřili. 4. dubna utekl Tiso před Rudou armádou do Rakouska.
Ale tou dobou minimálně museli tušit, že kromě jejich režimu je ohrožena také samostatnost státu, který jiný režim ani nepoznal. Museli to tušit už jen proto, že velmoc, na níž Slovenská republika byla v průběhu celé své existence závislá, šla už jen od jedné porážky k druhé.
Dva týdny po státním svátku, na Velký pátek, odcestovali prezident Jozef Tiso a většina členů vlády Štefana Tisa z Bratislavy do Holíče, odkud vzápětí odjeli – i s německým vyslancem Hansem Ludinem – do Rakouska.
Tentýž den, 4. dubna, vstoupila Rudá armáda do Bratislavy. A o den později na zasedání Slovenské národní rady a první vlády Národní fronty vyhlásili Košický vládní program, který už s ničím jiným než s obnovením československého státu nepočítal.
Hodně fantastických představ
Podle historika Ľubomíra Liptáka „v průběhu druhé světové války vzniklo o postavení a zařazení Slovenska tolik úvah, projektů a koncepcí, jednoduše fantastických konstrukcí, jako nikdy předtím“.
Zasloužil se o to zejména domácí a zahraniční odboj, protože emigrace i ilegalita, které nebyly schopny konat hned, „sváděly… k budování důmyslných konstrukcí pro budoucnost“.
Představ o tom, jak bude Slovensko vypadat po válce, bylo bezpočet: od obnovení předmnichovské ČSR přes uznání změn či vyhlášení autonomie až po různé federace či konfederace – středoevropskou, od Baltu k Jadranu, polsko-slovenskou nebo československo-polskou.
Byli tu lidé, kteří chtěli zachovat samostatnost, ale i tací, kteří by Slovensko nejraději připojili k Sovětskému svazu. A také ti, kteří chtěli obnovu společného státu podle principu rovný s rovným.
Jenže grandiózní představy jsou často v protikladu se silou těch, kteří by je rádi uskutečnili. A často narážejí i na takové banální překážky, jako je například zahraničněpolitická realita.
O vzniku samostatného státu rozhodl – spíše než touhy domácího obyvatelstva nebo přesvědčení politické elity, že odtržení od českých zemí je tím nejsprávnějším řešením – hlavně silný tlak Berlína. A stejně tak o otázce, zda slovenský stát přetrvá, nebo se opět stane součástí Československa, případně skončí v jiném státním útvaru, rozhodovaly spíše zahraniční než domácí faktory.
Proč uznat německé dílo?
Nebylo jich málo. Mezi hlavními: Slovensko bylo
