Co stačí Putinovi, aby nechal zabít člověka. Marina Litviněnko vypráví, jak se její muž v Rusku vzepřel systému
Alexandr Litviněnko zemřel v Londýně 23. listopadu 2006 po 23 dnech utrpení na otravu poloniem-210. Bývalý agent tajné služby FSB se dostal do konfliktu s Vladimirem Putinem, když se postavil nezákonným rozkazům. Příběhem člověka, který podle ruského režimu musel zemřít, nás v rozhovoru provází Marina Litviněnko – Alexandrova manželka a zároveň svědek všech událostí.
Dvacátého třetího listopadu 2006 zemřel v Londýně na otravu poloniem-210 bývalý příslušník FSB Alexandr Litviněnko. Po téměř deseti letech od vraždy byly v Londýně oznámeny výsledky veřejného vyšetřování případu této otravy. To neurčuje vinu, ale zjišťuje skutkovou podstatu trestného činu. Soudce Robert Owen uvedl, že vraždu bývalého podplukovníka FSB „pravděpodobně schválil“ Vladimir Putin a ředitel tajné služby Nikolaj Patrušev. Podle vyšetřování pachatelé Andrej Lugovoj a Dmitrij Kovtun radioaktivní látku propašovali do centra britské metropole a nasypali ji do konvice se zeleným čajem v Pine Baru hotelu Millennium.
Co se však odehrálo před Litviněnkovým útěkem do Londýna? Jak se Alexandr z řadového agenta změnil v nepřítele Vladimira Putina, proč se vzbouřil proti systému, jak se mu podařilo vyhnout se v Rusku vězení a uprchnout do Londýna, ačkoli byl pod přísným dohledem FSB? O tom jsme si popovídaly s manželkou Alexandra Litviněnka Marinou, která byla nejen svědkyní těchto událostí, ale prošla s ním všemi životními etapami. Toto není příběh o cestě Alexandra Litviněnka ke svobodě. Je to příběh o tom, jak systém zničil člověka, který byl jeho součástí, o tom, jaké důvody stačily ruské vládě k tomu, aby do centra jednoho z evropských hlavních měst přivezla radioaktivní látku kvůli likvidaci „zrádce“.
Vzpoura
V knize Smrt disidenta Marina Litviněnko společně se svým přítelem Alexandrem Goldfarbem popisuje důvody, proč se Alexandr začal bouřit proti systému. Vše začalo jeho převelením do 7. oddělení Úřadu pro odhalování a boj se zločineckými organizacemi (URPO). Tato organizace stála na koncepci, podle níž měly bezpečnostní složky v mimořádných případech právo jednat mimo rámec zákona. Později Litviněnko ve svých článcích a projevech rozvíjel myšlenku, že URPO vznikla jako logický důsledek první čečenské války. Právě válka podle něj legitimizuje mnoho věcí, které jsou v době míru naprosto nemyslitelné, včetně úmyslných vražd (nepřítele), svévolného zatýkání (zajetí) a působení škod na majetku a životech civilistů, kteří měli tu smůlu, že se nacházeli ve válečné zóně.
„Saša (Litviněnko) řekl, že URPO obvykle nabíralo agenty, kteří ‚za sebou měli krev‘. Například jeden z důstojníků se ‚vrátil do jeho řad‘ poté, co si odpykal trest za vraždu podezřelého ze znásilnění. Saša si prostě uvědomil, že dříve nebo později bude muset v URPO ‚prolít krev‘, a začal hledat způsob, jak se tomu vyhnout.“ (úryvek z knihy Smrt disidenta)
Podle slov samotného Litviněnka a několika jeho kolegů dostali během práce v URPO několik protiprávních příkazů: zabít bývalého důstojníka FSB Michaila Trepaškina nebo unést mladšího bratra Umara Džabrailova, známého čečenského podnikatele. Za něj měli získat výkupné a peníze použít k osvobození důstojníků FSB zajatých v Čečensku. Podle samotného Litviněnka byl poslední kapkou, která ho dohnala ke konfrontaci se systémem, příkaz k zabití
