Ruská beztrestnost má dlouhou tradici. Musíme ji prolomit, říká ukrajinská laureátka Nobelovy ceny za mír
Bolest je ruský nástroj války, opakuje často obhájkyně lidských práv Olexandra Matvijčuk. Centrum pro občanské svobody, v jehož čele stojí, od začátku velké invaze zdokumentovalo desetitisíce ruských válečných zločinů a příběhů lidského utrpení. „Věřím, že časem dokážeme obnovit mezinárodní pořádek a dosáhneme spravedlnosti, která bude v zájmu všech obětí. Teď ale potřebujeme hlavně přežít,“ říká Matvijčuk.
Tento text pro vás načetl robotický hlas. Pokud najdete chybu ve výslovnosti, dejte nám prosím vědět. Audioverze článků můžete poslouchat v rámci klubového předplatného. Plné znění audioverzí článků je dostupné pouze pro předplatitele Klubu N. Upgradujte své předplatné. Plné znění audioverzí článků je dostupné pouze pro předplatitele Klubu N. Předplaťte si ho také.
V rozhovoru se mimo jiné dočtete:
- Co to znamená, když se součástí vojenské strategie stane lidská bolest.
- Jak se změnilo dokumentování válečných zločinů na Ukrajině od začátku velké invaze.
- Jakým způsobem se proměnila debata o sexuálním násilí ve válce a proč se o zločinu mluví dnes víc než kdy předtím.
- Proč je těžké v případě ruské agrese dosáhnout spravedlnosti a proč to může být v případě současného konfliktu jiné než v Gruzii, Čečensku, Mali, Sýrii a Libyi.
- Z jakého důvodu je ve 21. století třeba přestat se na spravedlnost dívat optikou norimberských procesů.
- I v čem mohou ukrajinskou společnost dnes inspirovat disidenti ze sovětské éry.
Válečné zločiny podle vás představují způsob, jakým Rusko vede válku a skrze nějž chce co nejrychleji získat kontrolu nad cizím územím. Bolest lidí je součástí vojenské strategie. Jak byste přiblížila takovou bolest někomu, kdo se nad ruskou agresí v rovině systematicky páchaného násilí vůči jednotlivým Ukrajincům nezamýšlí?
Pořád hledám vhodná slova, která by dokázala popsat naši zkušenost ze života na Ukrajině během velké invaze, v níž Rusko využívá válečné zločiny k zasévání strachu a k útlaku. Ruská agrese a zastrašování způsobily, že jsme v jeden moment přišli o všechno, co jsme považovali za normální. Přišli jsme o možnost chodit do práce, obejmout své děti, popovídat si s našimi přáteli v kavárně, dát si třeba společnou rodinnou večeři. Představa „normálna“ se rozpadla.
Žijeme v permanentní a všeobjímající nejistotě. Nemáme kontrolu nad svými životy, nemůžeme plánovat ani několik hodin dopředu, natož dní, protože nikdy nevíme, kdy začne letecký útok nebo vypadne internet. Znamená to ale taky, že se neustále bojíme o naše milované, kamarády, kolegy a známé v jiných městech, kteří se třeba přidali k ozbrojeným silám. Každodenní prohlížení zpráv hned po probuzení se stalo rituálem milionů Ukrajinců. Ruské rakety možná zrovna nepadají na vaše město, jinde to ale může být docela jinak. I tohle je bolest, o které mluvím.
Kdybych měla v této děsivé zkušenosti najít něco dobrého, bude to
