Filozof, který si nenechal nic líbit, pral se i s estébáky. V sedmdesátých letech byl spolu s Havlem nejznámějším disidentem
Seriál Česká inteligence: Komu bylo v srpnu 1980 třeba plus minus osmnáct let, ten sotva mohl mít ucelenou představu o světě. A to ani když poslouchal zahraniční rádia – Svobodnou Evropu a Hlas Ameriky. Jednoho dne na konci toho měsíce obě rádia odvysílala reportáž postavenou na vzrušeném líčení muže, který v prvních pochartovních disidentských letech patřil k těm, o nichž zahraniční média informovala nejčastěji.
Tento text pro vás načetl robotický hlas. Pokud najdete chybu ve výslovnosti, dejte nám prosím vědět. Audioverze článků můžete poslouchat v rámci klubového předplatného. Plné znění audioverzí článků je dostupné pouze pro předplatitele Klubu N. Upgradujte své předplatné. Plné znění audioverzí článků je dostupné pouze pro předplatitele Klubu N. Předplaťte si ho také.
Julius Tomin (1938) žil do té doby život jako válku s režimem. Nasadil do ní postupně celou svou rodinu. Snad žádný jiný disident tehdy k sobě nestrhával tolik každodenní pozornosti jako on; s mnoha věcmi nesouhlasil, nejčastěji formou hladovek. I ten, kdo byl Chartě vzdálen, mohl z naléhavosti jeho tónu vyrozumět, že se v ní řeší základní věci.
Z oné rozhlasové relace vyšlo najevo, že Tomin toho dne právě se štěstím dokázal vyvézt celou svou rodinu z tzv. socialistické republiky. Rozhovor musel být natočen krátce po překročení hranice, protože reportoval ještě velmi rozčileným hlasem. Mluvil, a sotva při tom stačil dýchat, o tom, jak ho ještě na poslední chvíli na hraniční čáře zastavili, aby mu přehrabali knížky, které si odvážel, a aby mu hlavně odebrali jeho vysokoškolský diplom (dlouho předtím se ho snažili představovat světu jako filozofa samouka).
Diplom jim nedal, odmítl kvůli tomu i vystoupit z auta. Když ho požádali, aby zacouval do boxu, vykřikl větu, kterou si zapamatoval skoro každý, kdo ji tehdy z rádia slyšel:
