„Máš na mě emocionální kapacitu?“ Jak se nám psychologizuje jazyk a co to s námi dělá
Jedni to nazývají „terapeutickou mluvou“, jiní „psychoblábolením“. Do jazyka nám prosakují slova, která mají původ v psychoanalýze, a my je stále častěji používáme k popisu svého prožívání. Je „terapeutická mluva“ skutečná nová? Jak ovlivňuje naše životy? A proč bychom se před ní možná měli mít na pozoru?
Tento text pro vás načetl robotický hlas. Pokud najdete chybu ve výslovnosti, dejte nám prosím vědět. Audioverze článků můžete poslouchat v rámci klubového předplatného. Plné znění audioverzí článků je dostupné pouze pro předplatitele Klubu N. Upgradujte své předplatné. Plné znění audioverzí článků je dostupné pouze pro předplatitele Klubu N. Předplaťte si ho také.
Kdyby se dalo věřit tomu, co se děje na sociálních sítích, pak se s našimi slovníky stalo něco zvláštního.
Známe své „spouštěče“, sami sobě diagnostikujeme „OCD“, „PTSD“ i „ADHD“. V „toxických vztazích“ jsme obklopeni „narcisy“. Máme „traumata“ i „trauma bondy“, vidíme kolem sebe „red flags“ i „green flags“. Známe svůj „styl attachmentu“. Nastavujeme si „hranice“ a udržujeme „safe space“. A hlavně: Tato slova jsme připraveni použít kdykoliv.
Analyzovat společnost na základě toho, co se právě děje na Instagramu či TikToku, se často nevyplatí – mnohé tamní trendy mají jen krátkou trvanlivost a odejdou tak rychle, jako přišly. Zdá se ale, že změna způsobu, jakým mluvíme o sobě, svých vztazích a prožívání, se z kategorie rychloobrátkových trendů vymyká.
Nejde totiž o proměnu starou pár týdnů. Výrazy, které čerpají z psychoanalýzy a usazují se v každodenních slovnících laiků, na internetu zaznívají už léta. A co je ještě důležitější, ačkoli jazyk, který jedni nazývají „therapy speak“ (terapeutická mluva, pozn. red.) a jiní zase „psychoblábolení“, sociální sítě posílily, na počátku tohoto fenoménu nestály.
Popová psychologie navíc nezůstává jen na sociálních sítích; dnes se zdá, že je s námi v nezanedbatelné míře všude. Vstupuje do našich dennodenních životů, proniká do vztahů a nejspíš má moc ovlivňovat i to, jak přemýšlíme sami nad sebou – nad tím, kým jsme, kým nejsme a kým být chceme či nechceme.
Jako Woody Allen
„Ahoj, máš chvíli?“ zní možná zpráva, jakou byste napsali kamarádovi, kdybyste se o někoho potřebovali v těžké chvíli opřít.
„Máš emocionální/mentální kapacitu na to, abych si ti postěžoval s něčím souvisejícím se zdravím/hmotností?“ zněla by zpráva, která by byla podle americké koučky Melissy Fabello vhodnější.
Když v roce 2019 Fabello na Twitteru zveřejnila vlákno, ve kterém nabízela návod, jak kamaráda vhodně požádat o pomoc, její příspěvek okamžitě vyvolal vlnu pozdvižení.
Jedni jí tleskali. Líbilo se jim, jak koučka připomíná, že na vyslechnutí problémů našich známých nemusíme být vždy připraveni, a že když žádáme o pomoc, měli bychom člověku na druhé straně nechat prostor k tomu, aby nás odmítl. Oceňovali i její návod, jak na situaci vhodně reagovat: „Ahoj! Jsem moc ráda, že ses ozval. Momentálně mám plnou kapacitu / pomáhám jinému člověku v krizi / zabývám se svými osobními věcmi a nemyslím si, že ti dokážu poskytnout dostatečný prostor. Mohli bychom se místo toho spojit v (datum a čas)? / Máš někoho jiného, na koho by ses mohl obrátit?“
Z druhé strany
