Barvy měnících se přítomností
Národní galerie Praha v květnu otevřela novou sbírkovou expozici Konec černobílé doby, která ve Veletržním paláci završuje prezentaci výtvarného umění obdobím 1939–2021. Výstava v odvážném kurátorském výběru nabízí reflexi umění po roce 1945 a umění současného. Otevírá prostor pro úvahy nad tím, co definuje umění a jak se mění jeho vnímání v čase.
Tento text pro vás načetl robotický hlas. Pokud najdete chybu ve výslovnosti, dejte nám prosím vědět. Audioverze článků můžete poslouchat v rámci klubového předplatného. Plné znění audioverzí článků je dostupné pouze pro předplatitele Klubu N. Upgradujte své předplatné. Plné znění audioverzí článků je dostupné pouze pro předplatitele Klubu N. Předplaťte si ho také.
„Název Konec černobílé doby může nést mnoho obsahů. Je i heslem shrnujícím náš přístup. Snažíme se překročit jednoduchá hodnoticí kritéria založená na protikladech. Období po roce 1939 je umělecky stále živé a má přímý vliv na současnost,“ říká ke koncepci Michal Novotný, ředitel Sbírky umění po roce 1945.
Umění a proměnlivá politika
Konec černobílé doby v úvodu představuje turbulentní období druhé světové války a komunistického převratu v roce 1948. Dává nahlédnout do období stárnoucí generace avantgardních umělců v měnících se politických poměrech. Umělecká kvalita je proměnlivé kritérium, které je a bylo uplatňováno mnohými způsoby. „Umění se nám nemusí líbit, aby bylo uměním,“ dodává Eva Skopalová, kurátorka Sbírky umění po roce 1945, k vystaveným dílům autorů, jejichž tvorba byla po roce 1948 politicky upřednostňována.
Poslední světová sezona?
O politické orientaci Československa dobře vypovídala také akviziční politika Národní galerie Praha, kterou kurátorský tým systematicky sledoval ve všech osmi přítomných dekádách. „Význačným milníkem je období šedesátých let, kdy galerie získala do svých sbírek díla autorů a autorek světového umění, jako například díla Pabla Picassa, Antonia Tàpies, Henrika Stazewski či Helen Escobedo de Kirsebom,“ vysvětluje kurátorka Adéla Janíčková. Po roce 1968 se jak výstavní, tak akviziční politika ubírala směrem k autorům konvenujícím režimu.
Devadesátky a současnost
Nově otevřená expozice také zahrnuje období nejbližší minulosti. Otevírá se právě v době, kdy se téma devadesátých a nultých let objevuje v centru badatelského zájmu. Expozice ilustruje, jak náročné je kategorizovat tvorbu naší nedávné minulosti. Za zmínku stojí také architektonické řešení Dominika Langa a Jana Brože, které se snaží podtrhnout a provést diváka spletitostí tohoto uměleckého vývoje. „Architektonickým záměrem bylo výstavní prostor co nejvíce otevřít tak, aby bylo více vidět to, co v době vzniku zůstávalo na okraji, a naopak to historicky exponované trochu upozadit,“ dodávají architekti výstavy.
Konec černobílé doby prezentuje komplexnost českého výtvarného umění nedávné minulosti i jeho kontakty se zahraničím. Představuje více než 300 uměleckých děl ze sbírek Národní galerie Praha od téměř 270 autorů a autorek. Jako jediná z expozic druhé poloviny 20. století v České republice prezentuje umění chronologicky až do současnosti, a ukazuje tak, že minulost, na niž často koukáme v podobě černobílých fotografií, byla ve skutečnosti pestrobarevná.
Knihy roku Deníku N: Má česká literatura šanci na mezinárodní úspěch?
Nad výsledky ankety Knihy roku Deníku N si budeme povídat v pondělí 4. prosince od 19 hodin se spisovatelkou a publicistkou Klárou Vlasákovou, ředitelem Světa knihy Radovanem Auerem a Janem Zikmundem z Českého literárního centra. Diskuzi v Knihovně Václava Havla bude moderovat editorka kulturní rubriky Deníku N Irena Hejdová.
Pokud máte připomínku nebo jste našli chybu, napište na editori@denikn.cz.
