Žízeň po mučednictví jako nenaplnitelná touha českého debatéra
Komentář Ondřeje Štindla: Prominentní televizní a filmový režisér vnímá sám sebe jako potenciální oběť totality, navrátivších se padesátých let. Sklízí za to kritiku a výsměch, není se čemu divit. Jenže na jeho způsobu vystupování a vyjadřování není nic ojedinělého. Je spíš charakteristický pro dobu, v níž si pro sebe kdekdo snaží vydobýt aureolu mučedníka.
Tento text pro vás načetl robotický hlas. Pokud najdete chybu ve výslovnosti, dejte nám prosím vědět. Audioverze článků můžete poslouchat v rámci klubového předplatného. Plné znění audioverzí článků je dostupné pouze pro předplatitele Klubu N. Upgradujte své předplatné. Plné znění audioverzí článků je dostupné pouze pro předplatitele Klubu N. Předplaťte si ho také.
Relativně známý filmový a televizní režisér si v rozhovoru pro DVTV postěžoval, že se česká společnost dostává někam, kde byla v padesátých letech. Záměrně ho nejmenuji, protože tento článek není o něm (na druhou stranu plus minus všichni stejně vědí, že jde o Jiřího Stracha).
Schytal to velice a právem. Jistě to je – velice mírně řečeno – přepjaté, když o sobě režisér, který si vskutku nemůže stěžovat na nedostatek zakázek a prostoru v médiích, mluví jako o potenciální oběti brutálních čistek a možná i dalších represí. Režisér by se asi mohl hájit s tím, že svůj výrok nemyslel takto doslova, že chtěl říct něco třeba o proměňujícím se duchu doby. Nicméně na člověka, který je ve veřejném prostoru pečený vařený, se kladou a mají klást jiné nároky než na muže či ženu „z ulice“, kterým někdo poprvé v životě nastavil mikrofon.
V něčem je ale ta masivní kritika nespravedlivá. Popisuje režiséra jako
